Moje šťastné a veselé

Jsem celoživotním akvaristou. Je to láska, která vznikla někdy před více než padesáti lety, kdy jsem od některého kamaráda získal párek pavích oček.

Ty jsem měl v třílitrové zavařovací sklenici s trochou písku z pískoviště před domem a jedinou větvičkou „vodního moru“. Na to jsem instaloval z tátova zvětšováku na fotografie filtr a na něj nasadil tábornickou baterku na dva „velký buřty“, takže jsem svoje první akvárium takhle luxusně osvítil.

Vlastně ne, začalo to ještě dřív: svoje první akvárium jsem viděl u souseda – v pražském paneláku bydlel děda Sýkora o patro výš a já jsem se k němu chodil dívat na desetilitrovou elementku a on mi vždycky na chviličku pustil vzduchovací motorek – a ty bublinky stoupající k vodní hladině mě vždycky fascinovaly.

To byl začátek, dnes je to úplně jinak. Se stěhováním do nového bytu mi manželka dala nejhezčí vánoční dárek, který jsem mohl dostat, a to nové akvárium. Skříňový set… na internetu jich najdete mraky, jenomže já jsem stará struktura a potřebuju to prostě vidět na vlastní oči. Navštívili jsme akvaristickou prodejnu - nejprve tu v Žatci, o níž jsem věděl, že tu takové zboží kdysi nabízeli, jenomže to už je prý řadu měsíců minulostí, a tak ať si (poradili nám) zajedeme do Mostu.

Jeli jsme. Třiadvacátého prosince.

Akvarijní sety v prodejně vystavené měli, do jednoho z nich jsme se s manželkou okamžitě zamilovali.

„Tenhle bereme.“

Mělo to však drobný problém – jak ho dostat do bytu v Žatci. Jsme majiteli Fiatu Panda, do toho by se takový náklad (jen akvárium má 180 l…) nevešel.

„Jste schopni to k nám nějak dopravit?“ ptám se. Prodavačka praví, abychom chviličku vydrželi, přivolala paní vedoucí. Ta záhy doběhne, naznačí nám, že to zkusí zabezpečit, někam telefonuje. V prodejně, alespoň se to tak zdá, telefonují kvůli nám v tu chvíli snad všichni. Kdo nemá mobil na uchu, běhá kolem nás.

Resumé: „Odvezeme to!“

Řidič vozu s odpovídajícím úložným prostorem byl odvolán z předpřípravy štědrovečerní večeře: „Bude tu tak za půl hodiny, jestli vydržíme.“

Samozřejmě…

 Akvarijní set byl pak naložen a odvezen před náš dům. Řidiče doprovodila paní vedoucí; není to daleko, asi pětadvacet kilometrů. Což pro ně ovšem znamenalo padesát.

Naše následná snaha srovnat se s nimi finančně se s pochopením nesetkala. Vzít si za dopravu pár stovek rezolutně odmítli, popřáli nám krásné svátky a odjeli.  

Já osobně tak dostal nejenom nádherný vánoční dárek, ale získal jsem spolu s ním i poměrně dlouho nezažitý pocit, že lidé kolem nás nejsou jen ti věčně naštvaní, nerudní jedinci, ale krásné bytosti ochotné obětovat pro radost druhých, třeba úplně cizích lidí, svůj čas a nakonec i svoje peníze. Ten pocit je i nad tím akváriem. Hřeje na srdci, je povznášející. Neumím říci nic jiného, než že děkuju!