Maturita

Dělal jsem v životě mraky zkoušek. Na základní škole, na střední i na vysoké. Nesčíslně jich pak bylo i v mém profesním životě. Nespočítal bych to…

Naprosto odpovědně ale prohlašuji, že maturita byla nejlehčí z nich. Je však pravda, že to byla zkouška, jíž jsem se nejvíc bál.

Vysokou školu jsem nedostudoval. Možná pro nedostatek nadání. Spíš ale pro nechuť věnovat se studiu. Pro cílevědomost, která mi chyběla. Nebo třeba proto, že jsem volil špatně a nebavilo mě to. Hrubě. Své vzdělání jsem tak ukončil maturitou na gymnáziu. V Praze 10, ve Voděradské ulici. Mnozí zdejší blogeři ten vzdělávací ústav znají.

Před jedenačtyřiceti lety.

Letos jsem si (alespoň písemnou část) maturity zopakoval. Didaktický test.

Asi před čtvrt rokem mne totiž požádala švagrová, jestli bych se s její holkou nemohl na češtinu podívat, že v ní plave. Pokusit jsem se mohl… ať jsem jakkoli více jak čtyřicet let žádnou učebnici mateřského jazyka neviděl, nestudoval jsem jej a dokonce mám problémy i s jistými úpravami gramatiky, k nimž od dob mých studií došlo, s neteří jsem se několikrát sešel a v rámci svých omezených možností se jí věnoval.

Petra už testově didakticky maturovala. „Jak jsi dopadla?“ ptal jsem se jí včera, když jsme k příbuzným dorazili na bleskovou návštěvu. Ještě neví, výsledky by měla znát kolem patnáctého. „A jak se cítíš?“ ptám se dál. Vysvětlila mi, že aby prošla, musela by test splnit na nějakých 23 bodů (cca 44 %), přičemž o nějakých dvaadvaceti bodech je přesvědčena, že je „dala“. „A máš ten test?“ jsem zvědavý, „pošli mi ho, rád bych se na to podíval.“

„Strejdo, já ti ho vytisknu!“ Byla, potvora, zvědavá. Věděla, že si to na doma nenechám, že si ten test zkusím udělat hned. Bez případného „podvodu“, kdy bych si to, co nevím, hledal na internetu. Nespletla se – chtěl jsem vědět, jak na tom jsem.

Z pětasedmdesáti minut, které na test maturanti mají, jsem spotřeboval necelých šedesát. To jsem si v jeho průběhu byl dvakrát zapálit, vypil jsem jedno pivo, takže jednou i vyčůrat. Dělal jsem ho ve společnosti rokující rodiny, jejíž hlasový projev měl do učebny maturujících studentů akusticky opravdu daleko.

Z „voleje“, bez přípravy, prostě jenom tak, jsem dal pětatřicet bodů, což má odpovídat nějakým 70 %.

Obávám se, že kvalita mého vzdělání, jehož jsem dosáhl, je z tohoto titulu lepší, než ke které se dopracují dnešní středoškoláci. „Úspěšnost“ u současných maturit považuju za zcela tristní, neúspěšných jsou desítky procent těch, kdo se o zkoušku z dospělosti pokoušejí. Za mých časů jsme zdaleka ne všichni byli „lumeni“, nicméně z více než třiceti dětí nebo téměř dospělých ve třídě neodmaturoval jenom jeden jediný!

Na tomto blogu publikuje řada pedagogů. Tedy těch, kdo o problému ví výrazně více, nežli já. Stojí ty testy, s nimiž zápolí dnešní maturanti, tak dalece za starou bačkoru, že je zvládne kdejakej dědek? A proč je často nezvládnou naše děti?

Kde je chyba?

Budu rád, když se mi v diskusi ozvete!