Má setkání s fotbalem

Běží Euro 2024, jedenáctky nadšenců z mnoha zemí se prohánějí po zeleném pažitu a snaží se urvat co nejlepší výsledek. Mám sport rád.

Především ve chvíli, kdy jej sleduji na obrazovce televizoru. Kdy se sám u toho hejbat nemusím…

Já jsem si nějakej „vysokej“ fotbal uvědomil – asi úplně náhodou – když jsem na naší malé černobílé televizi (Oliver? – na boku byl přepínač dvou našich tehdejších kanálů a ještě kolečko oscilátoru, jímž jsme se snažili obraz na televizoru zušlechtit) viděl roku 1976 náš průchod evropským šampionátem. A následné vítězství. Šokující Panenkovou penaltou. Úsměvné i pohledem na tabuli nad stadiónem, kde na zápasu s Holanďany svítilo jméno Antona Ondruše (ONDRUS, ONDRUS, ONDRUS), který v zápasu s Nizozemskem vstřelil tři branky. Jednu však do vlastní sítě…

SPARTA NEBO SLÁVIE?

Jestli fandím Spartě nebo Slávii, to byla otázka. Asi nejenom v Praze, ale všude. Osobně jsem to až takhle nikdy neprožíval – bydleli jsme ve Strašnicích, do Edenu jsem to měl pár stanic tramvají. Ale ta Slávie (hnusný bonbóny…) mi nikdy neseděla, tlouklo-li mi nějak to moje sportovní fotbalové srdíčko, když už jsem musel být nějak zařazen, pak spíš pro tu Spartu.

Jenomže její stadión byl na opačném konci města.

Nakonec to vyhrála Bohemka. Když jsem na ten fotbal chtít jít potřeboval, pak dvě nebo tři stanice tramvají dál od Edenu – na malinkatej stadion. A tehdy tam hrál Antonín Panenka a můj souputník z letních táborů Zdeněk Hrsina.

ZDENĚK

Na tábory jsme jezdili do Ratají nad Sázavou. Samozřejmě jsme na louce před rekreačním střediskem fotbal hrávali. A to i s takovými celebritami, kteří k nám na nějakou besedu dojížděli, jako tehdy byli sportovní komentátoři ČST Štěpán Škorpil nebo Jaroslav Suchánek – tatínek Michala Suchánka. Hrávali jsme s nimi tzv. „bosou ligu“. Vím, že má m fotografii, kde s tím Jardou Suchánkem při bosém fotbalu jsem, nemohu jí najít.

Ke Zdeňkovi: pamatuju si jeden rok, kdy jsme na táboře měli dva kluky – vedoucí, kteří tak nějak „nelpěli“ na ofiko statusu. Mimochodem, to byl nejlepší tábor, jehož jsem se účastnil! V době nejtvrdší normalizace s námi dokázali hrát táborové hry inspirované Foglarem, dokázali i v nedalekém Kácově, kde byl tábor CKM, domluvit fotbalový mač mezi námi – čtrnácti až patnáctiletými blouznivci s černejma kopačkama za dvacku – se suitou cca sedmnáctiletých borců ze SRN – fotbalový zápas. My jsme na ty „hrany“ v pumách a Adidas tričkách hleděli se zděšením. A víte co? My jsme je rozsekali! V bráně jsme měli právě Zdeňka Hrsinu, který chvilku potom nastoupil jako třetí brankář Bohemky, bohužel musel na vojnu, takže si ho stáhla Dukla Praha, která ho poslala do VTJ Tábor, kde „zahynul“.

SETKÁNÍ S HVĚZDNÝMI FOTBALISTY

Osobně jsem se setkal s Andrejem Kvašňákem. S jeho synem Jardou jsem chodil do jedné třídy na gymnáziu. Čtyři roky! S Antonínem Panenkou, přičemž mi bylo ctí podat mu ruku. Zprostředkoval to výše zmíněný Zdeněk Hrsina. Potkal jsem se i s Janem Kollerem – v hospodě, u sklenky piva – a řezalo mi, že ten kluk o tři hlavy vyšší, než jsem já, byl normální.

FANDÍŠ SPARTĚ NEBO SLÁVII?

Ani jedno, ani druhé. Fandím dobrému, kvalitnímu fotbalu.