Kritérium budiž rohlík!

Tak jsem před časem taky vyrazil mezi lidi… nikoli na Václavák na demonstraci Česko proti bídě, ale na oslavu Mezinárodního dne žen do kulturáku vsi, ve které žiju.

Mne už nějaký čas na tomto blogu fascinují především diskusní příspěvky lidí, kteří tvrdí, že ve svém okolí neznají nikoho (a to ani z řad penzistů), kdo by se neztotožňoval s tím, že je při červnové valorizaci důchodců třeba snížit její navýšení o zhruba tisíc korun. To je dnes téměř daná záležitost, která prošla jak Sněmovnou, tak Senátem, podepsal jí i prezident a vyšla už i ve sbírce zákonů.

Ohromuje mě to především proto, vracím se výš, že já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by s tím souhlasil.

Kde žiju? V jiné zemi?

Bydlím na hranici Středočeského a Ústeckého kraje v obci Strojetice (je součástí města Kryry), která disponuje o něco málo více jak 150 oprávněnými voliči. Tedy patřím mezi ty nevzdělané a ze vsi. Ve které ale žijí senioři, kteří v 96 % dosáhli středoškolského vzdělání, z toho 67 % z nich ukončeného minimálně maturitou. To jsou fakta. Netuším, jaký je průměr vzdělanosti v ostatních částech republiky, ale hluboko pod ním – tedy výrazně blbější – patrně nebudeme.

Já jsem se ale zmíněný večer nesetkal s nikým, a to ani z těch mladších, kdo by vládnímu krocení valorizace penzí přitleskával. Naopak: nadávali úplně všichni.

Napadlo mě, jestli to nebude třeba cenou obyčejného rohlíku. Máme ve vsi jedinou prodejnu, je to Jednota (nebo COOP, jak chcete), kde obyčejný rohlík stojí dnes 3,80 Kč. V prodejně stejné společnosti (jen o 30 km blíž ku Praze) ten samý rohlík vyjde na 2,50 Kč. A stále jsme v COOPu: když si zajedu do 10 km vzdálených Podbořan, pořídím jej za 3 koruny.

Samozřejmě nikoho z nás, kteříž jsme nazýváni dezoláty, nenapadne sednout do auta a pro levnější pečivo zamířit do Podbořan (tam a zpět 20 km) nebo pro ještě levnější do Řevničova (tam a zpátky cca 60 km), o cestě meziměstským autobusem ani nemluvě, byť by finančně byla jakkoli výhodnější. Veřejná doprava totiž funguje dnes tím způsobem, že vyrazit za nákupem o šesté ráno reprezentuje návrat do vísky, kde bydlím, nejdříve okolo poledního. A to je na křupavý rohlík k snídani setsakra pozdě.

A tak jsme my, dezoláti, nejeli protestovat ani do Prahy proti chudobě. Ne, že by se nás netýkala – ta se týče všech. Samozřejmě dotkne se především těch s nižšími příjmy, těm lepším, úspěšnějším z nás to zase tak moc nevadí.

Slavili jsme ve Strojeticích MDŽ. A i kdybychom do Prahy i jeli, nikdo z nás by nepodnikl atak na budovu Národního muzea, aby z ní byla stržena ukrajinská vlajka, vymezovali bychom se tak akorát proti tomu, že u nás rohlík stojí zmíněných 3,80 Kč, popř. že ČEZ zvýšil i přes dramatické zdražení elektřiny na evropské burze, za níž jí musel kupovat, svůj čistý zisk více jak osmkrát. Po stezičkách bídy přitom nechodil ani dříve.

Je nad čím jásat? Bojím se, že nikoli.

Včera jsem se třeba díval chvíli na televizi, aby mi před očima proběhla reklama jednoho z obchodních řetězců (pochopitelně toho nejlepšího, nejlevnějšího… to jsou ale podle reklamních spotů úplně všechny), kde o dvaapadesát procent zlevnili okurky Znojmia. Z pětadevadesáti korun za flašku na kaček pětačtyřicet.

Jsa tím blbým ze vsi, který však disponuje i malinkou zahrádkou, kde má na okurky-zavařovačky vyčleněný záhon cca 3 x 3 m, kam zjara každoročně nasypeme z jednoho pytlíku (dnes 30 – 50 Kč, dříve výrazně levněji) semínka okurek, aby přírodu nechal ukázat, co dokáže. Následně potom sklidíme ze zmíněných 9 metrů čtverečních tolik zmíněné zeleniny, že z ní zavařovaček s naprosto minimálními dalšími náklady (tj. přikládaná zelenina a lák) – a s naprosto marginálním úsilím na to vynaloženým - naděláme 30 až 50 (jak který rok…) totožně velkých lahví, v nichž je onen řetězec - i ve slevě – za neuvěřitelné peníze prodává.

Za pětačtyřicet korun je to lumpárna. Za „normálních“ (tedy bezslevových) pětadevadesát neznám příměr, jímž bych to označil. Samozřejmě mi řeknete, že si je kupovat nemusím. To jistě ne. Nakonec firma (je z Norska!?...), která klenot českých sterilizovaných okurek obhospodařuje, s nimi končí.

Jenomže takhle je to v našich končinách v podstatě se vším. Kdo na tom tratí? Dezoláti… ve prospěch těch vyvolených, kteří v rámci snížení valorizace důchodů vřeštěli o mezigenerační solidaritě, aniž by na jakoukoli další solidaritu dbali.

Vracím se k úvodu: kritérium budiž rohlík. Čím dražší je, tím víc dezolátů. Jeho cena je parametrem. Parametrem, který vládě této země body nepřidává.