Covid - 19: u nás zatím dobrý

Ačkoli je u nás celá domácnost onou (věkově i zdravotně…) ohroženou skupinou, zatím jsme koronavirově zdrávi. Nebo jsme bez příznaků.

Chováme se – i bez vládních nařízení disciplinovaně, venku mezi lidmi nosíme roušky, nepořádáme bujaré večírky, takže i oslavy významných kulatých narozenin mé manželky proběhly na sklonku září velmi distinguovaně a výhradně v rámci nejbližší rodiny.

Nejmladší vnučka je stále ještě s maminkou doma, tam problém není, vnuci však přišli po jaru i na podzim o školu.

V zemi máme nouzový stav – a i když je přírůstek nově nakažených mnohonásobně vyšší, než byl na jaře, nemáme zavřené obchody, nemáme zavřené ani hranice (pomíjím fakt, že okolní státy je pro nás vzhledem k naší epidemiologické situaci zavírají), zato máme opět zavřené školy, restaurace a bary, bazény, fitnesscentra a další. Nově nesmíme zpívat.

Jestli kdykoli na jaře byla opatření vlády napadána s tím, že nedokázala tu či onu uzávěru smysluplně vysvětlit, dnes je situace jiná: vládní opatření vcelku logicky zargumentována jsou a jen naprosto nesoudní jedinci s tím mají problém.

Pokud se týká restaurací a barů, pak chápu, že s tím jejich majitelé nějak bojují. Na druhou stranu si ale ubližují sami tím, že dokážou v televizním zpravodajství plakat jako třeba nějaký barman, který před koronavirem vydělal za týden ve svém podniku v centru Prahy 100 tisíc týdně, takže nyní se mu bar provozovat nevyplatí a zavírá. Pro kolegu Vracovského opakuji, že dotyčný podnikatel oněch sto tisícovek týdně (podle jeho vlastních slov) VYDĚLAL, nikoli toliko utržil!

Majitel fitnesscentra se zase včera v hlavní zpravodajské relaci téměř udusil, když s nepovděkem konstatoval fakt, že státní kompenzace za zavření jeho podniku činí pouhých 500 Kč denně. Za to, že nic nedělá! Moje sousedka, která na jaře zůstala na 60 % doma, protože její podnik nefungoval, šla zavádět chmel. Chlap, jemuž by jeho muskulaturu musel závidět snad i Schwarzenegger v době své největší kulturistické slávy ve zpravodajském spotu doma napíná jakési gumové posilovací zařízení a brečí jako malá holka, když si odře kolínko, místo toho, aby vzal do ruky třeba lopatu a nějakou tu kačku si přivydělal.

O celebritách naší hudební scény je zbytečné se šířit. Jestliže si za půldruhahodinový koncert umí účtovat čtvrt miliónu korun (někdo méně, někdo i výrazně víc), pak je měsíční uzávěra jejich produkcí skutečně bolet nemusí.

Stále se hovoří o tom, co to náš státní rozpočet - i tento relativně mírný lockdown – bude stát. Nemyslím si, že Babiš se svou vládou dokázal do těchto dní prohospodařit půlbiliónový schodek, který mu Poslanecká sněmovna schválila. Myslím si, že nějakých 150, 200 miliard ještě k dispozici má.  Jinak by pravděpodobně přišli s výrazně vyšším deficitem, než který pro příští státní rozpočet navrhují.

Problém tak zůstávají školy a jejich zavření. Žádný problém to ale ve skutečnosti není. Tak co, budeme mít generaci blbějších dětí! Stejně je máme – když se podíváte na výsledky předloňských nebo loňských maturit, kdy jsme o nějakém koronaviru neměli ponětí, je to poohlédnutí skutečně tristní. Nás na pražském gymnáziu Voděradská na začátku 80. let minulého století maturovalo v ročníku 180 a nástrahami zkoušky z dospělosti neprošli tři studenti! A penzum znalostí tehdejšího gymnázia, mnozí se mnou nebudou souhlasit, bylo vyšší, než je dnes mnohých bakalářských či dokonce magisterských vysokoškolských titulů.

Pokud jde o schodek státního rozpočtu (a jak s ním zatížíme naše děti či vnoučata) osobně vůbec nemám problém. Naše děti berou každý cca dvojnásobek toho, co beru já, a jejich životní úrovně se jen málo dotkne třeba i patnáctiprocentní inflace.

Pokud jde o vnoučata, ta si s tím ve svém dospělém životě, myslím si, poradí taky. Když mi můj starší vnuk hrdě ve druhé třídě ukazoval svojí žákovskou knížku, ve které měl jen samé jedničky, řekl jsem mu, že jeho „žákajda“ je stereotypní, prostě nuda. „Kde máš trojku, čtyřku nebo pětku? Poznámku?“ ptal jsem se. Rodiče samozřejmě zděšení – já ale vím, že třídní kolektiv nemá šprty rád. A to může být větší malér než třeba jedna dvojka – někdy – na vysvědčení. „Až dostaneš kouli,“ říkám, „dostaneš od dědy stovku.“ A Zbynďa se tak „snažil“, až jí nakonec přinesl. Z bezvýznamného předmětu, ale v té žákovské byla. Svoji stovku dostal, přede mnou ji svěřil útrobám své kasičky. A teď ten mladší, Vítek – dva roky po starším bráchovi taky ve druhé třídě. On je ale živel (tuhle jsem se o něm zmínil, jak mi kartáčem vydrbal vánočního kapra ve vaně), z něhož, i když samé jedničky také nosí, šprt nikdy nebude. Volá mi: „Dědo, dostal jsem čtyřku…“ Už jsem starší pán a dva roky stará příhoda s jeho bratrem se mi hned nevybavila. Také vzhledem k tomu, že by mne nikdy nenapadlo ho za špatnou známku na rozdíl od jeho bratra uplácet. Chtěl, když brácha za kuli dostal kilo, za čtverec padesátku.

Já osobně se tak o budoucnost našich dětí a vnoučat nebojím. Jsou jinde, než jsme byli my. A pokud si dobře pamatuji, pak naše „poplyšové“ období bylo velmi často o úsporných balíčcích a utahování si opasků. Zase se to líbit nebude, ale za pravicových vlád.

Ale i kdyby i mí nejbližší tak někdy příště museli žít, vůbec se o ně strach nemám. Zvládnou to a zvládnou to lépe, než jsme to zvládali my.