Co nás čeká a co nás (zřejmě…) nemine

Máme za sebou rok vlády Petra Fialy. Nebo o chlup víc. A v půlce listopadu samé dobré zprávy, očekávat lze jen to nejlepší.

Inflace jde dolů. Spadla na 15 %. Že jde o sympatický účetní švindl nevadí, osobně jsem zajásal.

Byl jsem tuhle v obchodě a kupoval deset vajec. Skoro šedesát korun, před rokem to bylo za třicet. Co stojí cukr, o tom nemá vůbec smysl mluvit, mouka je taky dvakrát dražší a sehnat rohlík je v našem regionu za tři kačky obyčejná utopie.

Třikrát se letos přidalo důchodcům, můj dodavatel elektřiny zdražoval sice jen dvakrát (ale na konci roku nebo na začátku roku příštího také zdraží potřetí). Žádné drama, zatím to mám za + 30 %.

Obávám se, že takové navýšení důchodů se nekonalo ani náhodou. Nicméně společnost chudne a kdosi z NERVu se vyjádřil v tom smyslu, že by měli solidárně chudnout i důchodci.

Společnost chudne, přičemž ČEZ namísto 6 miliard vykázal zisk cca 8 x vyšší. Křetínský vzal kramle, aby nemusel platit daň z mimořádných zisků.

Máme plné zásobníky zemního plynu, jen se jaksi mlčí o tom, kolik bude stát. Odběratele nic moc, cena je zastropovaná. Rozdíl doplatí stát a doplácet ho bude z našich daní. I těch je málo, budeme si na to půjčovat.

Abychom se vešli alespoň do plánovaného deficitu státního rozpočtu, budeme muset zvýšit daně. Je asi úplně buřt, jestli znovu zavedeme superhrubou mzdu, jestli zvýšíme nějaké spotřební daně nebo jestli daně zvedneme regulérně, bez výmluv.

Provedeme důchodovou reformu. Spočívat - jiný nápad zatím nepadl - bude v pozdějším věku odchodu do důchodu (tedy pracovat budeme déle a – pokud se důchodu vůbec dožijeme – pobírat jej budeme kratší dobu). Neboť za veškeré maléry dneška může nejenom Babiš, nejenom Putin, ale zjevně i penzisté.

A samozřejmě se bude diskutovat o zcela nepřiměřené valorizaci.

Za naprostý hit posledních dní pak považuji nápad zkrátit rodičovskou dovolenou.

Nakonec proč ne: za komunistů byla mateřská také pouze dvouletá a žili jsme. Jenomže tehdy byly nejen školky, ale i jesle. A povinnost zaměstnavatele vyjít maminkám malých dětí vstříc. Třeba úpravou pracovní doby.

Máme málo jeslí, máme málo mateřských škol. A nemáme do nich ani personál.

Navíc už vidím dnešní zaměstnavatele, jak budou s bezbřehým nadšením přijímat do práce rodiče dvouletého dítěte. Veselé je, že takový scénář, se kterým naše vláda přichází dnes, před čtyřmi lety ODS – jako dnešní jednoznačný lídr koalice SPOLU - odmítla.

Patrně dochází na Zemanovo „Jen blbec nemění své názory…“

Jestliže pak nějaké to robě do svých dvou let vyrůstalo v jakémsi rodinném skleníku a teď se dostane do nějakého kolektivu, bude zákonitě marodit. A na paragraf s ním půjde maminka nebo tatínek, protože dvou nebo tříleté dítě samo zůstat prostě nemůže. Babička nebo děda péči rodičů neodsuplují, protože sami s reformou důchodů budou muset hákovat.

Do šedesáti sedmi, do sedmdesáti?

Vít Rakušan si za padesát hadrů vyvěsí na svůj úřad umrlčí pytel s Putinem, který čtrnáct dní střeží policejní hlídka, teď připravil další výtvarnou performanci – asi za velmi podobné peníze. Tentokrát ale snad bez těch policistů.

Tak co nás v blízké budoucnosti čeká a co nás – pravděpodobně - nemine? Samé dobré věci, už jsem to v úvodu psal.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na film Sidneyho Lumeta „Pahorek“ (1965) a na nezapomenutelnou hlášku z něj:

„Máme se jak na zámku, ať to trvá věčně!“

Občas si myslím, že by ta „věčnost“ měla být, pro jistotu, co nejkratší!