Hyalitové sklo

Co je to vlastně hyalitové sklo? Dávná historie dnes už nepříliš rozšířeného druhu černého skla. Na dnešní poměry je jeho výroba příliš drahá. (délka blogu 10 min.)

Hyalitové sklo

Vynálezcem hyalitového skla byl aristokrat - hrabě Jiří František August Buquoy, rakouský a český podnikatel a vynálezce. Pocházel ze šlechtického rodu Buquoyů. Žil ve druhé polovině 18. století - v době, kdy se moderní věda teprve rozvíjela.

Díky nadšení pro vědecký pokrok se na jeho panství rozvíjelo nejen sklářství, podporoval také vývoj tehdejší techniky a nechal například na svém panství postavit dva parní stroje. Kromě toho byl autorem knih o matematice a praktické mechanice.

Do světové historie se ovšem zapsal především vývojem a výrobou křišťálového skla a také jednoho ze speciálních druhů skel - hyalitového skla.

To je ze všeho nejvíce podobné obsidiánu - vulkanickému sklu.

Obsidián

Obsidián vzniká kontaktem rozžhavené kyselé lávy (lávy s větším podílem SiO2) s chladnějším prostředím. Hmota rychle vychládá a tak se v ní nestihnou komponenty uložit do pravidelných krystalických mřížek. Výsledkem je přírodní sklo, které je na lomu velice ostré. Výborně se pak hodí k výrobě nožů. Tento vzácný kámen byl proto ceněn a využíván už v době kamenné.

Tmavé sklo

Podle vzoru obsidiánu je hyalitové sklo také velice tmavé až černé. Současníkům připomínalo také tak trochu výrobky značky Wedgwood, firmy, která tehdy vyráběla černou a silně slinutou keramiku. Slovo “slinutý” označuje zboží, které bylo vypáleno na vysokou teplotu, takže ztrácí póry a začíná být odolné proti prosakování vody - vlastnost, která se cení hlavně u kuchyňských nádob.

Burquyovo hyalitové sklo nebylo sice ani keramikou (materiálem obsahujícím větší množství krystalů) ani obsidiánem. Ve svém složení mělo ale komponenty, které způsobovaly jeho neprůhlednost a velice tmavou barvu. Bylo také samozřejmě odolné proti prosakování vody, sklo má totiž už z principu jen velice málo pór, do kterých by se voda mohla dostat.

Vývoj hyalitového skla

Hyalitové sklo bylo vyvinuto nejspíše v roce 1817. Už 1822 o něm píše německý encyklopedický časopis “Hesperus”. Popisuje ho jako “nový typ nádobí, ani sklo, ani porcelán, ani keramika, ani Wedgwood”. Hodí se prý k uchovávání horkých nápojů, protože působením tepla nepraská.

Sada originálů, které tehdy vyráběl hrabě na svém českém panství se dnes nachází ve vídeňském technickém muzeu - vynálezce je totiž v roce 1819 představil vídeňskému polytechnickému institutu pro továrenskou výrobu. S největší pravděpodobností si při tého příležitosti nechal název “hyalit” také patentovat.

Černé sklo se totiž už o několik roků později vyrábělo ve sklárně Schwarzau, která patřila Josefu Zichovi. Ten svůj výrobek nazýval jiným jménem. Říkal mu “kovové sklo” a tvrdil o něm, že vzniká při redukci skelné hmoty pomocí pilin a jiných organických látek. Podle dobové reklamy se jeho sklo dalo díky jinému složení také daleko lépe brousit.

Třetím producentem černého skla byl hrabě Harrach. Jeho sklo dosahovalo velice tmavé barvy díky přídavku většího množství oxidu manganu. V tenké vrstvě pak nebylo černé ale prosvítalo fialově.

Výroba hyalitového skla

Umělecké černé sklo bylo tedy licenčním výrobkem. Přesný proces, jakým se vyrábělo, se nejspíš vůbec nezachoval, i když se dnes dá dobře napodobit.

Surovinami byly šlaky, vznikající při tavbě železa, bazalt nebo bazaltová láva a také několik procent uhelného prachu. Do směsi se ještě přidávalo zhruba pět procent popela z kostí.

Podle jiné metody se barvilo větším množstvím barvících oxidů. Prvky jako kobalt, mangan, nikl nebo železo totiž sklu propůjčují typické zabarvení. Když se jich do směsi dodá větší množství, musí nutně vzniknout sklo, které je zbarvené tak silně, že se zdá být na první pohled černé.

V roce 1903 popsal G. E. Pazaurek praxi ve starých českých sklárnách. Ve své knize uvádí recept na černé sklo, které pochází nejspíš z harrachovské sklárny. K barvení se tam používal tzv. “žíhaný braunstein”, směs oxidů manganu s různým oxidačním číslem.

Hyalit - víc než jen ozdoba

Hyalitové sklo se dlouho používalo jako ušlechtilé sklo s dekorační hodnotou. Špatně se sice brousilo, bylo hodně křehké, zato bývalo bohatě malované nebo dokonce zlacené.

Praktické použití nacházelo v lékárnách, když se do něj dávaly látky, které se kazí na světle.

Zdroje: G. E. Pazaurek, Aus Böhmens alter Glashüttenpraxis, in: Mitteilungen des Nordböhmischen Gewerbemuseums, Reichenberg 1903, 69,http://www.glas-forschung.info