Záhady života v USA

Vrátila jsem se právě z USA. Je to vymoženost kapitalismu, jezdit si, kam člověka napadne a za relativně málo peněz; mě by před takovými 6 lety nenapadlo, že se někdy do Států vůbec podívám, nemluvě o tom, že za vlastní peníze. Ale život je změna, hlavně co se týče ceny letenek a vízových povinností, takže to, co se zdá nedosažitelným, se může stát dostupným. Byla jsem v USA zatím 3x, z toho jednou mě tam poslala firma na školení (Severní Carolina, jen jsme chodili do školy a o víkendu prošli Durham), pak 2x soukromě (jaro 2008 Divoký Západ, 8 000 km v autě z Denveru přes L.A. a Yellowstone zas do Denveru, leden 2009 New York).

USA jsou veliká země samozřejmě netušených možností, když je člověk dostatečně sebevědomý, něco umí a nebojí se. Byla jsem tam všeho všudy měsíc a půl čistého času a mám několik dotazů ohledně života tam. Možná mi je zodpoví zde čtoucí i píšící Češi tam žijící:)

Jídlo

Čím se obyvatelé USA v reálu živí? Nevěřím tomu, že by jedli to, co nabízejí restaurace a fast foody. Možná jsme nešli do dostatečně drahé restaurace, ale snad oběd pro tři lidi za 70 dolarů je dost peněz i na naše poměry. Polívka glutamátová chemická. Maso zásadně mezi sladkou housku. Hovězí stejk se bez housky kupodivu obešel. Sůl jako přísada do jídel je asi zákonem zakázaná. Všechno nasládlé. Mánie se sníženým obsahem čekoholiv v jídle – tuk, cukr, sůl. Tohle přece nemůžou ti lidi stabilně jíst. Vaří si doma sami guláše? Solí doma potají maso? Nevím.

Lůžkoviny

Stejně tak nevěřím tomu, že doma mají všichni na přikrytí prostěradlo a elektrizující umělinovou deku + zastlávací umělinový prošívaný hadr. Nikdo přece dobrovolně nespí pod dvěma až třema tenkýma vrstvama, které po sobě kloužou. Fakt jim v tom není zima? Nevím.

Kultura stolování

Plasty, plasty, plasty. Zabalené do několika dalších vrstev. Plastové talíře, příbory, kelímky. V restauraci je normální podávat jídlo na sice čistém, ale mokrém talíři, že kterého kape vody. Když už porcelánový talíř a kovový příbor (vyskytují se velmi vzácně), tak lehce nedomytý, omaštěný, zašlý. To přece taky nemůže být standart. Byli jsme ve špatných podnicích? Špatně jim myjou myčky? Nevím.

Komunální odpad

Odpad souvisí s kulturou stolování i jinou. Všechno je zabalenou buď v megabalení (pět litrů mlíka, džusu, dvacet porcí masa), nebo v mikrobalení (malilinkaté sáčičky s cukrem, sušenou smetanou do kávy). Baleno je všechno a nejlépe v několika vrstvách. Dva sáčky cukru v dalším sáčku, to celé v krabičce, krabička v krabici. Uvařit si na pokoji kávu v překapávači je otázkou vzniku půl kila odpadu – káva je v propustném sáčku, ten je v dalším sáčku. Kafe se nalívá do plastového kelímku zabaleného v mikrotenovém sáčku, pět kelímku (každý v sáčku) je v dalším sáčku. Cukr (asi tak 1 g) je v mikropytlíčku, doma si dávám jednu kostku, tam 4 pytlíčky. Smetana taktéž. Míchá se to plastovým brčkem (!!!) nebo plastovou lžičkou. Sami Američané tvrdí, že plast z 90% recyklují. Jedna kanadská kolegyně ale ironicky tvrdila, že to vozí v pytlích nad kanadské lesy a tam z letadel vyhazují. Každopádně množství plastového odpadu je obrovské. Co s tím doopravdy dělají? A proč to tak vůbec mají? Nevím.

Led

I kdyby bylo –20 F, v džusu musí být led. Výrobník ledu je součástí i té nejzapadlejší benzinky v Jižní Dakotě. Led se dává asi do všeho, do hamburgrů kupodivu ne. Nápoje jsou ledově vychlazené. Moje mandle trpěly. Naštěstí černý čaj u McDonaldů ledový nebyl. Hurá. Proč si dobrovolněvymražují krky a vnitřnosti? Nevím.

Káva

Je známo, že americká káva má do té „naší“ daleko. Kávou se zde myslí nahnědo obarvená voda. Tuto kávu pijí ve velkém. V obyč restauracích ji dávají zdarma, stejně jako vodu do džbánku. Když jsme zastavili v pustině v Coloradu a chtěla jsem v baru malou kávu, nalil mi majitel baru čtvrtgalonový kelímek. Cena 1 dolar, aby se neřeklo. Mlíko a cukr zdarma. V civilizovaných velkoměstech jsou např. Starbucks. Stejně nedobrá káva, dvě deci za 3 dolary. Fuj. V italských bistrech je možno mít presso picolo. Aspoň tak.

Oblečení

V New Yorku jsem měla v metru spoustu času pozorovat lidi. Je to kosmopolitní město, je jedno, kdo je odkud, kdo je kdo, kdo má co na sobě. Maskotem pobytu jsme zvolili velkého černocha v dlouhatánském kožichu, který měl hlavu nad čelem vyholenou a dál dlouhé vlasy zamotané do copánků odbarvených na zrzavo. Na jaře v San Franciscu jsem zase ohromeně zírala na mladého černocha, kterému v podvečerním šeru do dálky zářily modré uši – měl v nich navlečené veliké modře fosforeskující knoflíky. Lidi pozoruju potají, ne s otevřenou pusou, samozřejmě, ale něčemu se prostě nedá odolat. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že kromě od pohledu bohatších lidí jsou ti obyčejní oblečení tak nějak, jak to říct, ušmudlaněji a ošuntěleji než jsme zvyklí z Prahy. Ale možná to je jen dojem. A možná to je těmi veřejnými pračkami. Párkrát jsme v nich prali. Prádlo tam vyperete i usušíte, ale je takové, jak to říct, jakoby poničené, ne úplně tak vzhledné. Takže možná je to těmi pračkami. Nevím.

Ochota, komunikace

Nepoznala jsem zemi, kde by lidi byli víc v pohodě, otevřenější a víc se mezi sebou bavili. Není problém poradit s něčím nebo jen tak pokecat. Týpek v uniformě „MHD“ v airtrainu z letiště, týpek na kase v obchodě, spolusnídající v hotelu. „Odkud jste? Jo Česko! To znám, tam jsem byl/byl tam kámoš/mám odsud rodinu/sloužil jsem zastudené války v západním Německu, tak vím! Z Česka je Kafka/Jágr/Havel/Miloš Forman! A jak se tam máte? Už platíte eurem?“ Někdy jsem měla pocit, že se s kdekým z ulice dá jít na pivo:) A to i přes moje výrazné jazykové nedostatky. Velmi překvapená byla paní na recepci, když jsem se zeptala, jestli mají "free rooms", čímž jsem myslela "volný pokoj k bydlení" a ona samozřejmě rozuměla "pokoj zdarma k bydlení", případně pán v pizzerii, když mi vypadlo, jak se řekne "pizza s sebou" a v panice jsem plácla "together" a pán se rozesmál a říkal To jako že bysme to tady snědli spolu??? Asi myslíš "to go", a já že Jasně, to go, jak jinak:)

Teď jsem ještě chcíplá z letu (i když pan pilot tos jumbem valil 1 100 km/hod s větrem v zádech 350 km/hod avytvořil možná rekord časem New York-Londýn za 5 hod 30 min), ale až sez toho vzpamatuju, začneme plánovat cestu do nějaké další části USA. Jak řeklpán v jídelně v hotelu v New Yorku, „žiju tady, ale vlastně bychse mohl aspoň jednou v životě podívat na Grand Canyon“:) My bychom chtělina Aljašku. Tam je hodně ledu, takže bude co dávat do pití, ale na spaní si asivezmu spacák místo té jejich deky:) A tu jejich řeč se taky zkusím naučit líp;-)