O zraněné kobře aneb Domácí komunikace

Čím dál tím víc jsem přesvědčená, že nejmenší územní jednotkou, kde se používá unikátní komunikační jazyk, není stát, ani oblast, ani město, ani městská část, ale každá rodina. A jsem si jistá, že k tomu přispívají děti v rodině obsažené. Každé dítě, když se učí mluvit, si zjednodušuje slova tak, aby se mu dobře vyslovovala. Spousta těch nejroztomilejších slov pak přijmou dospělí a začnou je používat i mezi sebou. Zkomoleniny pak přispívají k jakémusi ještě intimnějšímu sblížení nejbližších lidí. Veselo může být, když se pak tyto zkomoleniny tak zautomatizují, že je použijeme i mimo rodinu. Tuto situaci pak dělíme na dva děje podle toho, jestli naším partnerem v hovoru je kamarád, nebo naprosto cizí člověk. Kamarádovi to zajisté vysvětlíme, ten se zasměje a je to. Cizí člověk si nejdříve myslí, že špatně rozuměl a když mu zkomoleninu zopakujete, pojme podezření, že jste asi cvok.

U našich doma momentálně frčí „bubuju“. Čtyřletá neteř si tak zkrátila slovo „potřebuju“. Když něco potřebuje, řekne „babi, bubuju pustit pohádku“, případně „mami, nebubuju uklidit pokojík“. „Bubování“ užívají moji rodiče, její prarodiče, běžně. Mámě běžně říká tátovi: „Dědo, slepice bubujou čerstvou vodu.“ Ani se nad tím nepozastaví (nad bubováním, ani nad dědou). Dále se běžně užívá čičin (kocour), mijáka (minerálka), „tačí“ místo „stačí“, „etě“ místo „ještě“ a „ma“ místo „tma“ Mně se teda od Aničky nejvíc líbí „totodýl“, tj. krokodýl.

Osobně jsem zvědavá, jak dlouho jim tato slova vydrží. Bubování tipuju na dlouho. My s bráchou jsme si v dětství taky vytvářeli zkomoleniny a některé nám vydržely dodnes. Brácha mi jako malinky říkal „Luji“ místo „Zuzi“ a táta mi tak říká dodnes. Já dodnes používám svoji zkráceninu „okapik“ (kapesník). A když zahradní hadice nefunguje, máme řekne, že z ní jdou jen „tili kapky“ jako věčnou vzpomínku na to, jak se můj bratr učil čůrat vestoje, nešlo mu to a oznamoval mámě, že byly jen „tili kapky“ (čtyři kapky).

Širší rodina a známí jsou v obraze a používají zase svůj individuální interní slovník přejatých od svých dětí a vnoučat. Když se všichni sejdou, je to v pohodě, protože se dorozumí. Horší je, když máma (ta je na to expert) použije interní komunikaci pro externí účely. Přivádí pak do rozpaků zejména prodavače. Nejednou už v obchodě chtěla „kobří břicha“ (papírové sáčky do vysavače značky Kobra), spermity (žvýkačky Wrigley Spermint), šounes (šampon Head and shoulders) nebo Radegast (časopis Readers Digest). Památný výbuch smíchu v okolí máma způsobila vyprávěním historky o tom, že její  šéf má v horách chatu a tam chová skoty:)

Vysavač Kobra ovšem způsobil zděšení i naší pražské odnoži rodiny. Vlastně Kobru na luxování má máma už dlouho a v podstatě všechny vysavače jsme s bráchou vždycky nazývali „kobrou“ a luxování „kobrováním“, příp. Kobringem:) Když jsme se s manželem vzali a vybavovali si byt, přinesla jsem odněkud jakýsi starý vysavač s tím, že si hned koupíme nový. Stará kobra se ale nějak rozpadla, prostě nekobrovala a ležela v komoře. I přišel nám pán zapojovat satelit, chtěl vrtat do zdi a požádal mého muže, jestli by prach od vrtačky nemohl odsávat vysavačem. Honza se zamyslel a spontánně řekl: „No, ale my teď máme kobru zraněnou. Ale já to s ní zkusím.“ A odcházel do komory nechajíc ubohého vyděšeného pána s vrtačkou v obýváku.

Tak prosím vás, až vám někdy bude připadat, že váš kolega mluví z cesty, ujistěte se, že nezapomněl přepnout z interního do externího módu. Třeba není blázen, třeba má jen rád svoje děti.