Jak jsme ve frontě v Tesku uctili Václava Havla

Opřela se do francouzských berlí a do kapsy napcala vypadávající šálu. „Já chtěla zaplatit tím kuponem, co mi dcera dala k vánocům, osm stovek, pane, osm stovek! A víte, co mi řekla? Ta u tý pokladny? Že prej ty kupony neberou, že je pokladna nezná! Osm stovek! Dárkovej kupon, tady koupenej, a pokladna ho nezná? Já tady budu stát a budu čekat, protože tohleto si přece nenechám líbit!“

„To stejný, paní, to stejný. Akorát vod syna kupon na brejle. Tisícovka. Prej to neberou, neplatí nebo co. K vánocům mi to koupil, abych si sám vybral. Tady v tom krámě! A vy, mladá paní? Chlapeček je hodnej, pěkně hačá, čeká!“  Ne že bych o to mělá zájem, ale starý pán v kostkovaném kabátě mě tímto zatáhl do konverzace. Co se dá dělat, budu muset taky popsat zbytku fronty svůj problém. Zahoupala jsem kočárkem s malým synkem.

„Aaaale klasika. Na regálu maj akci, ale na pokladně úplně jinou cenu. Jako je to šedesát korun, ale mně jde o princip!“

„Vo princip a hlavně vo prachy nám musí jít. Jim to tady přece nenecháme! A prej jděte si to vyreklamovat na informace. Já bych jim řek, kam maj jít, ale já jsem slušnej!“

Fronta rostla, šlo to pomalu. Vznikl klasický prostor pro seznamování se a sdílení informací.

„Ješiš co tam dělaj. Stojím tady už asi 20 min a moc se to nepohlo. Asi si hodně lidí stěžuje. Je to bordel. Bordel prostě jako všude. Já vám povím, oni s tím počítaj. Že ty kupony prodaj a pak na ně lidem nic nedaj. Ale to se pletou, já tady budu stát, i kdybych měla zavolat čojku!“ bojovně řekla paní s berlema.

„No ale ty nohy už mě bolej. No ona je tam chudák sama na ty všecky stížnostě. Jeeeešiš to je lidu. Ale když už tady jsem půl hodiny, tak už tu vydržím.“ Starý pán přešlápl na druhou nohu. Prodavačka v modrém plášti byla na Informacích sama a topila se v šanonech, zvonících telefonech, dokladech a uštěpačných poznámkách nespokojených zákazníků. Z fronty skoro neubývalo.

Chtělo by to něco k rozproudění davu, nějaká legrácka, řekla jsem si. Rozepla jsem synkovi svetřík a řekla nahlas:

„No jasně, musíme tady stát. Musíme bojovat. Pan prezident Havel by tady přece taky čekal a bojoval!“

Otočilo se na mě několik hlav. Zpocených v těch čepicích a kabátech, jak jsme čekali už drahně minut ve frontě u informací teska v Edenu, každý s tím svým problémem, s dárkovým kuponem, co pokladna nezná, se špatně namarkovaným zbožím, se salámem, který zezelenal už za pokladnou po zaplacení. Deset párů očí se do mě zapíchlo, propátralo mě od špiček zimních bot přes  kočárek s malým dráčetem až po konečky zpocených vlasů. Vzduch prodchnutý napětím, vztekem a topením z klimatizace by se dal krájet. Až pán ob pět lidí za mnou zvolal: „Paní má pravdu! Pan prezident Havel by taky bojoval za kupony a špatný ceny! Musíme tady stát a čekat už kvůli panu prezidentu Havlovi!“ A mrknul na mě jedním okem. Byli jsme spojenci.

Ostatním byl vidět na očích zmatek. Co to je? Nějaká provokace? Sranda? Myslím to vážně? Dříve narození, zvyklí na sebe neupozorňovat a nereagovat na poznámky od divných lidí v davu, dělali jako že nic, mladším ročníkům zasvítily oči, jak tušili, že je to taková napůl psina.

Do fronty se nenápadně přimísil mladík. Evidentně mu nevyhovovala délka fronty a snažil se nenápadně přifařit se někam dopředu a předběhnout. Myšlenka na prezidenta  zesnulého před pár týdny udělala v hlavě starého pána v kostkovaném kabátě své. Došel za mladíkem, poklepal mu na rameno a udivenému juniorovi povídá: „Mladý pane, konec fronty je támhle. Předbíhat není slušný. To by vám řek i pan prezident Havel, dej mu pámbu nebe!“ Kluk se ošíval a něco brblal, ale váze a autoritě jména se neodvážil vzdorovat. „Mazej! Nebo ti mám pomoct?“ Zavolal můj spojenec, se kterým jsme myšlenku na Havla zaseli do davu. Kluk poslušně odešel na konec fronty. Starý pán se vrátil ke mně a povídá: „Protože za pravdu a lásku se tady bude bojovat na všech frontách!“

„Jasně! Pan prezident Havel by tě taky chytnul za flígr a mazal bys čekat dozadu jako všichni!“ Dav souhlasně zamručel. Kluk byl odhalen, nikoho nepředběhl, pravda zvítězila. Všichni se sounáležitě usmívali.

Byl leden 2012, po Vltavě ještě pluly kytice květin a ve Vysočanech vyráběli srdce z vosku ze svíček zapálených na všech náměstích.

Tak si to pamatujte a vždycky bojujte.  Za kupony, za zelený salám, proti předbíhání v davu.

Pan prezident Havel by taky bojoval! Za všecko!