Severní Morava – kraj duchů

Vydali jsme se o svátcích do mého rodného kraje, do dědiny vzdálené vzdušnou čarou 2 km od Polska a 30 km od Slovenska. Prožila jsem tam 18 let, pak odtáhla studovat, za pár let jsem se tam pak vrátila strávit zoufalých pár měsíců registrace na úřadu práce (doufám, že v životě mě už tato věc nepotká) a teď tam jezdíme s manželem za našima a bráchou s rodinou aspoň jednou za 6 týdnů. Bydlím v Praze a jako taková jsem na severu Moravy ovcí zbarvenou lehce do černa - znáte ty půtky mezi hlavním městem a zbytkem státu, tolik obvyklé v naprosto všech zemích všech kontinentů. Mně je úplně jedno, odkud kdo je a co dělá, pokud má hlavu na krku k něčemu jinému než aby zabránila dešti pronikat do krku. Letošní čtyřdenní pobyt v rodném kraji byl ale „jiný“. Místy jsem si tam připadala jako ve filmu, místy jako v nějakém sociálním experimentu a jindy jsem si zas říkala, že „tohle“ je přece všude, kde žijí lidé.

Na sever Moravy už „skoro“ vede dálnice. Mám od svého zaměstnavatele stříbrnou sršeň, která mě doveze, kam chci, takže do vlaku nemusíme. Dálnici tedy oceníme. Dálnice je od Prahy plná aut, od Brna pak aut ubývá, od Olomouce dál na sever je to husté ještě míň, na novém obchvatu Hranic jsme ještě semtam někoho potkali, okreskový úsek od Bělotína do Bravantic jsme projeli prakticky žádným loudou neblokovaní, no a od Bravantic do Bohumína jsme měli dálnici víceméně jen pro sebe. A nebylo to svátky, které provoz snižují, jezdím tam i v obyčejné pracovní dny, a nikde skoro nikdo. Kus dálnice za 19 giga prakticky zeje prázdnotou. To je opravdu všem ten směr k ničemu? Všichni jedou na ten Nový Jičín, Frýdek, Těšín a přilehlé vesnice a dálnice je odvádí od jejich směru? Opravdu přímo do Ostravy jezdí tak málo lidí?? Fakt nevím. Každopádně je to dálnice duchů.

Za těch pár dní jsem se chtěla sejít s příbuznýma i dávnými kamarády ze základní školy. K setkání s rodinou slouží dům našich, kde teď bydlí mí rodiče spolu s rodinou mého bráchy. Jsme divná rodina, všichni se se všemi snesou, nikdo se nikdy s nikým nehádal, nepral, netahal o peníze, nesoudil o majetek (a že šance tu byly), nerozváděl. Poté, co nás opustila nejstarší generace, se všichni ujali svých rolí, nikdo nezůstal nikomu na krku, mladí přebrali starost o majetek, rodiče se stali prarodiči se vším, co k tomu patří, včetně interních oslovení, které z „mámo, táto“ přesunuli s narozením vnučky plynule na „babi, dědo“. Možná je to normální vývoj, ale věřte, že ne všude se to tak děje.

Okres Karviná má jednu z nejvyšších nezaměstnaností v republice. Je zvykem křičet, že kdo pracovat chce, práci si najde a pracuje. Souhlasím. Na druhou stranu – ví všichni, kdo křičí o dostupnosti práce, jaké jsou zrovna na severu Moravy podmínky? Švagrová se začala rozhlížet po práci po mateřské. Pracovala před tím pro brněnskou pobočku jisté nadnárodní firmy (po otěhotnění ji dotlačili k výpovědi, takže místo tam nemá). Přesunula se na Ostravsko, poměry v té firmě se změnily, švagrová se poptala, zda by tam pro ni něco neměli. Ano, měli, rádi by, kdyby nastoupila! Hurá! Ovšem – na stejnou pozici jako v Brně, všechno naprosto stejné, ovšem plat – ani ne poloviční. Když si spočítala, kolik by procestovala, vůbec se jí nevyplatí na to místo nastoupit. Hledala dál. Ano, našla několik možností. Jenže všude jí nabídli takový plat, že zůstat doma, nebo jezdit dopráce, to se v penězích lišilo tak o tisícovku. Plus starosti s dcerkou (školka ve vesnici plná, nutno ji vozit každý den do vedlejšího města, tj. další velké náklady) – takže jaká je volba?? Místo nástupu do práce bude ještě doma a dál hledat.

Kamarád dostudoval vysokou školu, elektrofakultu. Chtěl se osamostatnit, koupit si byt, začít sám fungovat. Pracuje. Jako programátor v nadnárodní společnosti, která jinde platí svým „ajťákům“ okolo 30tis nástupu, on má po roce práce 15 tis hrubého. A to je v tomto kraji opravdu vysoké číslo. Koupi bytu zatím odložil, protože na hypotéku nemá. Spolužačka ze základky je vyučená prodavačka. Ve vesnici v COOPu pracuje za minimální mzdu. Všude jinde by ji dostala taky, ale do své vesnice nemusí dojíždět. Moje máma má ve svém „teamu“ asi 20 kuchařek. Všechny pracují za minimální mzdu, velkou část jim sežere jízdné. Jako benefit od mezinárodní firmy, která v jiných krajích platí svým lidem nepoměrně více, mají to, že se mohou v pracovní době zdarma stravovat. Praxe je taková, že ženské během dne moc nejí, jdou jen na oběd a jídlo, které samy nesní, nosí domů, aby ušetřily. Připadá vám tojako zoufalé? Ne, to je realita, ty ženské moc na výběr nemají. U téhle firmy se mají ještě dobře, jinde by ani těch pár krajíčků chleba a brambor navíc neměly. Je to život na hraně, život duchů.

Neřešitelná je situace jedné naší rodinné známé a pak mojí tety. Teta se před 35 lety provdala za skutečnou černou ovci rodiny, za konfliktního, zlomyslného, přisprostlého zbabělého provokatéra. Na držku od svých švagrů nedostal vždycky jen proto, že ženské chlapy držely a přemluvily, aby ho nechali být. Momentálně jsem pro, aby drahý strýc byl opravdu už poučen ručně. Není přece možné, aby vyhrožoval s nožem v ruce, on důchodce, tetě staré ženě důchodkyni, řval na ni a neustále ji ponižoval. Rodina dospěla do stadia, kdy strýc má zákaz přístupu na rodinné akce z preventivních důvodů, bohužel teta je na něm finančně ve stáří závislá a musí s ním bydlet. Situaci hlídá její syn, její sourozenci. Teta by měla být jmenována za svatou. A ta naše celoživotní rodinná známá; tam se totiž nepovedlo nastolit nové role v životě všech zúčastněných. Její dcera se vdala velmi mladá za ještě mladšího chlapce. Ta známá, říkejme jí Mirka, se teda začala starat o jakoby další své dítě – svého zetě. Měl to být stav provizorní. Tento stav trvá již 13 let. Mirčina dcera má sice manžela, nyní již opravdu ne mlaďoučkého chlapce, a dvě děti, ale Mirka se o ně nadále stará jako o své 4 děti. Dva dospělí a dvě děti visí na krku své mámě/babičce. Mirčin zeť tráví čas v hospodě, její dcera vleže na gauči a vnoučata s ní, protože kdo jiný by se jim měl věnovat. Barák, domácnost, zahrada, starost o nemocného manžela, to vše leží na Mirčiných bedrech. Mirka už taky má léta, maká zaminimální mzdu (jak jinak), a rodina její dcery si bezstarostně žije v jejím domě. Nemá sílu to změnit a mladí jsou názoru, že kdyby se jí něco nelíbilo, přece by se ozvala, ne?

V sobotu jsem šla do místní hospody na sraz s jinou spolužačkou. Známe se celý život, ona byla vždycky chytrá a mazaná, ale na vysvědčení se skvěly skoro samé čtyřky, což ovšem nezabránilo tomu, aby teď pracovala, byla pořád veselá, měla svůj byteček a sršela optimismem. Rády se kdykoliv sejdeme, ona neskuhrá na chudobu a poměry, jen velmi jadrně nadává na doktory, kteří několikrát nerozeznali mimoděložní těhotenství, proto ona teď neví, jestli kdy bude mít děti. Sešly jsme se v té hospodě. Byly jsme tam samy. Pustá místnost 8x15 metrů. Cigaretový kouř za léta provozu zalezl všude, záclony zežloutly a zelené ubrusy už dávno nejsou zelené. Majitelé a nájemci se tam střídají, momentálně tam číšníkuje jedna sousedka v letech, která vám udělá svařák z krabicáku v mikrovlnce a když chcete černý čaj, přinese zelený, protože neví, že green v zeleném papíru je čaj zelený. My tam chodíme, protože je to „naše“hospoda, chodily jsme tam zamlada na diskotéky a ke svým prvním volbám. Byly jsme tam asi 4 hodiny, za tu dobu přišli 3 hosté + 3 kluci hodinku čutali do kulečníku a odešli. Za 4 hodiny neomezené konzumace (několik čajů, minerálek, pár dvojek špatného vína – jídlo bych si tam dát netroufla) jsem zaplatila 91 korun. Dala jsem paní kilo a připadala si jako zloděj. Ten pocit už ale znám –když jsem se před skoro 3 lety vdávala, taky mě takhle šokovaly zdejší ceny: svatební účes připravovaný 4 hodiny 200 korun, líčení nevěsty a všech okolo 140korun, nádherná svatební kytice 500 korun. Když jsme odešly, zůstali tam dva chlapi s cigaretou. Hospoda duchů.

Nikde jsem neviděla takovou koncentraci vietnamských tržnic jako v Karviné. Nebýt jich, bylo by lidem ještě hůř. Jak říká můj muž, když občas jedeme linkovým autobusem z Karviné domů, je na nás vidět i bez kroje, že jsme odjinud. My jsme naprosto průměrní obyvatelé města, přesto jsme trochu „jiní“. Když tam se těma lidma bavíte, často je z nich cítit beznaděj, nudu, strach z věcí příštích, nemožnost řešení. Pobyt v začouzené hospodě je součást životního stylu. Nevím, jestli se opravdu všude vypije tolik tvrdého (v těšínských garážích pančovaného) alkoholu a piva. Cesta z práce vede přes hospodu a alespoň 4 piva. Moji spolužáci si pořídili děti v 18,19 letech, teď je těm děckám 12, 13 a i více let. Moji spolužáci vypadají o 10 let starší než já, žijí v domcích s rodiči a holky čekají, až přijde manžel ze šachty/přijede kamionem z dálav/přijde z hospody.

Možná to bylo jen těmi svátky a mrazem a zimou. Možná až moje neteř Anička bude mít v létě svátek a uspořádáme na zahradě megaparty, kam přijde 40 lidí, tak to jako duchařskou oblast vnímat nebudu. Uvidíme.