I úctu dávkujte s mírou

K napsání článku mě inspirovala kolegyně blogerka. Včera napsala úvahu o tom, jak jí rodiče celý život vyčítali, kolik je stojí peněz a jak jí to trápilo. Do diskuse pak lidi přihazovali své příběhy, jak rodičům platí za "nocleh", když je jedou navštívit nebo jak nakupují jídlo, když k nim jdou, protože hodně sní a rodiče jim to pak vyčítají.

I hrozní rodiče můžou mít slušné děti. Nepodaří se jim v dětech probudit ty špatné stránky, spíš svých chováním ukazují, jak by se ty děti chovat neměly. Děti ví, že jsou na rodičích závislé a jsou nešťastné, že vlastně svou existencí rodičům vadí. Když pak poberou víc rozumu, snaží se od rodičů co nejdříve odpoutat. A za dalších pár desítek let se role vymění – rodiče mohou být nemocní a na dětech závislí. A děti stojí před rozhodnutím, jestli se zachovat stejně, nebo odpustit a zachovat se slušně. Každopádně jsou vztahy celoživotně pokřivené a nikdy nebyly a nebudou zdravé. Málokdo má až tolik slušnosti, že v něm převáží zodpovědnost a úcta k rodičům (jsou to přece rodiče!!!) a určitě se v něm někdy ozve Ale já jsem byl/a jejich malé dítě, a jak se ke mně chovali!!!
V poslední době se setkávám častěji než dříve s dilematem, jak vlastně dávkovat a zacházet s úctou k druhým, kteří si ji moc nezaslouží. Je úcta k starým, nemocným absolutně nutná a bezpodmínečná? Nehraničí to někdy až s neústou k sobě samému? Je vztah rodič-dítě, manžel-manželka, který je narušený z jedné strany, opravdu nutné oplácet jen úctou a dobrem za každou cenu? Kde končí úcta k druhému a začíná úcta k sobě? Kdy je někdo neuctivý a kdy si už nechává dělat na hlavu??
Starší pán z okruhu mých blízkých byl vždycky „jiný“. Ano, byl průbojný, hodně věcí dokázal vyřešit, uměl se prosadit. V posledních letech se začal, jak to u starších lidí bývá, soustředit hlavně na průzkum svého zdraví. Nakoupil si spoustu knih a začal diskutovat s lékaři. Jak to tak bývá, byl dřív šikovný zámečník, ale určitě se samostudiem nevypracoval na schopného lékaře. To ho ale neodradilo od toho, aby si začal diktoval léky, které mu mají být předepisovány. Osudovým se mu stala touha po jiném léku proti srážlivosti krve. Žádný lékař mu ten lék nechtěl předepsat z jednoduchého důvodu, že by ho ohrozil na zdraví. Obešel jich pár, až uspěl. Stálo ho to flašku a asi ještě něco dalšího. Každopádně měl svůj vytoužený lék. Konečně ho ten původní lék neomezoval na životě a dle jeho názoru měl konečně odpovídající léčbu. Trvalo to 3 měsíce. Pak měl mozkovou mrtvici. Našla ho jeho žena, zavolala záchranku. Pobyl si dlouho v nemocnici, pak v rehabiliťáku. Má ochrnutou levou půlku těla.
Nemá pro nikoho slušného slova. Nebudu ani psát, jak nazývá lékaře, sestry a zdravotníky. Na jméno nemůže přijít své ženě. Ona mu nejvíc ublížila tím, že ho nechala odvézt do nemocnice. Ona za všechno může. On ji nenávidí.
Ona odešla do předčasného důchodu, vzala si ho domů a stará se o něj. Snáší jeho nálady, poslouchá urážky. Cpe do něj prášky, které on nechce jíst, protože to je zase to svinstvo, kterého se před tím zbavil. Ona se o něj stará 24hod denně. Je přece jeho žena a on je nemocný. Tak se to přece sluší.
Kamarádka je mladá a ještě bydlí se svými rodiči. A se svým dědou. Děda je postrach celé rodiny, všichni se ho bojí. Děda dal své dceři, mámě té mé přítelkyně, život, nechal ji vystudovat za velké peníze a teď jí dal dům. Tudíž vyžaduje uctívání. Je přece starý a oni mu všichni vděčí za všechno. Děda je čiperný a velmi dobře mu to myslí. Když všichni odejdou do práce a školy, děda je doma sám. Ten dům vybudoval, takže si v něm může dělat co chce. Třeba i pouštět vodu kolik se mu zachce. Třeba ta voda může téct celý den, je to přece jeho dům a oni mohou být rádi, že jim ho dal. Účet za vodu se tak vyšplhal na několik desítek tisíc korun. Dědovi je to jedno, on je přece pro ně zdrojem střechy nad hlavou. A navíc je to té paní otec, rodič, takže k němu musí být chována nejvyšší úcta. Rodina účty platí, o dědu se stará. Tak se to přece sluší.
Nezávislý člověk může vidět řešení. Lékař, který za úplatek předepsal nesprávný lék, by měl být potrestán. O nemocného se stará jeho žena dobrovolně, i když ji to ničí. Měla by taky myslet na sebe, měla by odpočívat, najít řešení kombinace péče o manžela a péče o sebe. Jednání dědy z druhého příběhu by asi mohly pomoci řešit úřady. Zhodnotit, zda je možné ho nechávat bez dozoru, příp. se zamyslet nad nějakým kombinovaným pobytem s dozorem. Nic z toho se neděje. Manželka se stará do posledního dechu o svého muže, protože tak se to přece sluší, no a jen zmínit před dědou, že se tato situace s ním někomu nelíbí? Ani nápad! Jak tohle může někdo vyslovit! Je to přece náš děda a táta!
Asi to vidím zjednodušeně a možná bych v podobných situacích fungovala podobně. Kdo to nezažil, těžko může někomu radit. I když jsou jednodušší situace, která nás potkávají častěji. Určitě se vám to taky někdy stalo. Např. vám někdo neomaleně tykal jen z toho titulu, že on je starší a tudíž může, i když vám je třeba 35 let. Mně se to stalo a začala jsem tykat taky. Umíte si představit tu reakci. Dotyčný měl pěnu u pusy, protože je přece nebetyčná drzost starému člověku tykat! No, když se chová jako hulvát, sorry, ale cizí člověk se o mě nebude otírat, i kdyby to byl nevím kdo nevím jak starý. Stáří není žádné privilegium chovat se neomaleně. Ale to je asi jen maličkost, jsou situace jiné.
Zdravím s úctou ke všem, kdo si ji opravdu zaslouží.