Den svíčkový, kytičkový, sluníčkový a přípěvek na kuřata

Možná je můj názor dost kontroverzní, jak je teď moderní říkat něčemu, kvůli čemu se lidi hádají. Možná je ze škatulky nějakých těch „ultra“. Uvědomila jsem si to, když mi kamarád o Velikonocích napsal smsku znění: „Uz jsi prispela na Kure?“ A já napsala: „Na kurata, hluche tygry, vyhubene medvedy, ubohe deti a slepy stenata neprispivam. Platim dost dani na to, aby to stacilo i na ohrozeny jeleny i dalnice.“

Je to tak. Když mě na Budějovické zastaví nějaké to Dítě Země nebo Hnutí duha s dotazem, jestli vím, kolik je na Šumavě rysů, já samozřejmě nevím, a oni vítězoslavně řeknou, že jeden a že ho musíme chránit a ať jim dám peníze na ochranu rysa, tak zuřím. Gumové černé náramky Světlušky si nekupuju, Smart body od Shellu za peníze pro Kapku naděje neměním, trvám na svém. Přátelé, já platím daně. Vysoké, sežerou mi toho dost. Že to vláda rozdá na dávkách nepracujícím, že z toho platíme feťákům bydlení a chudé slepé děti nezbude, s tím nic nenadělám.

Jediné, co mě viklá, jsou boje proti rakovině všeho druhu. Nevím proč. Zatímco s dvacetikorunou pro hluchá štěňata jsem neoblomná a odvolávající se na placení daní, výzkum rakoviny bych možná občas podpořila. Možná je to tím, že o všechna zvířata v naší rodině je dobře postaráno a s láskou pečováno, všechny děti jsou zdravé a veselé, vlastně všichni jsme díky Bohu v pohodě a samozřejmě pracujeme a platíme daně, rakovina mě straší. I když pochopitelně i na její výzkum platím daně, nějakým dalším smyslem mi připadá, že se mě osobně rakovina víc týká a že na rozhazovačnou vládu kašlu a mohla bych třeba to kilo měsíčně té Akademii věd dávat (pokud to jde).

Je to prostě zapeklitá věc. Když někdo na ulici natahuje ruku s kasičkou, nechci dát a volám Dávám každý den těm ve vládě, jděte tam a chtějte po nich! Asi jsem sobý hnusec, jak praví klasik. Ale zase…koupila jsem dárek pod stromek dítěti z dětského domova. Náš kocour je z útulku. Pes, co jsem přivlekla našim, je potomkem fenky z útulku. Použitý oblečení nosím na charitu. Kupuju si hodně věcí z chráněných dílen. V lékárně házím drobné do kasičky na podporu výzkumu nevímčeho. Házím drobné do takových těch plastových psů, na výcvik slepeckých psů.

Proč to píšu? Asi abych si uchlácholila svědomí. Dneska jsem zase nic nedala na rysa a nekoupila si jakousi svíčku a zase mě ta žádost naštvala. Možná proto, že to byla žádost. Možná, že jen nejsem cílová skupina, ke které se má přistupovat osobně. Zkuste dát na Budějovickou sochu rysa s dírou v zádech. Já tam určitě hodím dvacku. Jen po mě nic nechtějte osobně. Fakt, hodím tam dvacku. Dobrovolně.