Co to byl Dukelský závod branné zdatnosti aneb Můj život před r.89

Kolega bloger mě inspiroval k napsání vzpomínkového článku. Tento kolega vypočítal všeliká fakta o životě v minulém režimu, a to z pohledu dospělého. Ale co my, kterým v době revoluce bylo 13 let? Co my si pamatujeme? Co VY si pamatujete?

Já si teda pamatuju hlavně základní školu a život na severomoravské vesnici, odkud pocházím. Musím říct, že mnoho jsem si uvědomila až teď, v posledních letech, kdy se stýkám s lidmi z jiných krajů republiky a uvědomuju si, že jsme se „tenkrát“ měli na tehdejší poměry velmi dobře. Táta byl horník, máma dělala ve stravování (RaJ, čili Restaurace a jídelny). Naši nebyli ve straně. Táta makal jako barevný v dole. Máma v tom, jak to dneska vidím, tzv. uměla chodit a tím pádem bylo relativně dobře.

Základní škola nás vedla ke kovanému socialistickému životu. Do školy jsem jezdila dvě zastávky linkovým autobusem, měsíční jízdenka stála 5 Kčs a vydávala se na průkazku, která musela být orazítkovaná od školy. Vybavujusi velmi dobře, že blížící se konec letních prázdnin byl pro mě šílený stres, protože jsem musela do školy do ředitelny za soudruhem ředitelem požádat o razítko do průkazky na autobus. Soudruh ředitel byl pro mě, malou holku, obrovská autorita a příšerně jsem se ho bála. Byl předsedou vesnické organizace KSČ, čili asi dost velké zvíře, ale já si ho pamatuju jako vynikajícího učitele matematiky, se kterým byla legrace.

Školní rok se začínal velkým shromážděním na rozlehlé chodbě školy. Všechny třídy nastoupily a soudruzi z národního výboru k nám měli proslov. Pamatuju si stařičkého soudruha, který sotva stál na nohou, nikdo ho neslyšel, jak šeptal, ale šeptal vždycky strašně dlouho.

Ve škole existovala pionýrská organizace a tato měla své vedení složené z pionýrů, tzv. skupinovou radu. Tu vedla soudružka učitelka, tzv. skupinová vedoucí. Jeden pionýr, musel být vhodný, dobře se učit, byl předsedou skupinové rady. Každý podzim se na tu velkou chodbu ve škole svolalo tzv. skupinové shromáždění a byly volby do té skupinové rady. Nevím, kdo nominoval ty pionýry na ty jednotlivé funkce, ale skupinová vedoucí dávala jednotlivě hlasovat, kdo je pro a kdo proti, aby daný pionýr byl v té a té funkci. Dvě stě dětí zvedlo ruce, že jsou pro. Museli jsme to absolvovat pochopitelně v pionýrském kroji, tj. košili, rudém šátku a sukni se znakem na opasku s nápisem „Vždy připraven“. Na nástěnkách na té chodbě byly permamentní výstavky o Rudé armádě, pamatuju si obrázky tanků u bitvy u Stalingradu.

Od páté třídy, co jsme se naučili aspoň trochu rusky, bylo vhodné a vlastně povinné si dopisovat s přáteli ze Sovětského svazu. Pamatuju si letecké obálky s červenomodrým okrajem a tenoulinký papír, nakterý jsme ty dopisy psali. Adresy jsme čerpali z časopisu Sedmička pionýrů. Občas se stalo, že dopis na tu adresu nedošel a vrátil se nám zpět jako nedoručitelný. Kdo by ale podezíral redakci Sedmičky, že by si snad adresy do rubriky Dopisovat si chtějí vymýšlela!!! Sovětský svaz mě jako dítě fascinoval. Byl to náš přítel a ochránce a byla to obrovská země. Měla jsem k ní posvátnou úctu. Dopisovala jsem si se Světlanou z litevského Vilnijusu, protože Valja z Novosibirska mi neodepsala. Se Světlanou jsem si vyměnila pionýrský odznak a nosila jsem pak na košili místo našich tří plamínku sovětský odznak s Leninem ve znaku. Ve škole mi to záviděli.

Jak jsem říkala, naši nebyli ve straně (táta chtělk policii, ale to by musel do strany a pamatuju si, že mu máma řekla, že jestli do strany vstoupí, tak se s ním rozvede. Tak nevstoupil a byl horníkem). Měli jsme s bráchou dobré známky a chtěli studovat. Našim bylojasné, že svoji nestranickost musí nějak vyvážit. Máma byla v SRPŠ, tzv. Sdružení rodičů a přátel školy. Pomáhala pořádat školní plesy, letní zábavy pro děti zvané Radovánky apod.

Na podzim a na jaro škola pořádala branné závody pro žáky. Jmenovaly se „Dukelský závod branné zdatnosti“ a „O partyzánský samopal“. Spočívalo to v tom, že několikačlenná družstva běhala po lese po trati vyznačené fáborky z krepového papíru. Byli jsme tzv. hlídky a nastanovištích cestou jsme sbírali body za plnění různých úkolů. Stříleli jsme ze vzduchovky, odpovídali na znalostní otázky a nedílnou součástí byla i politická výchova, takže jsme museli mít rychlé nohy stejně jako vědět, kdy zemřel soudruh Lenin, kde kotví Aurora nebo kdo je předsedou okresního národního výboru. Družstvo, které vyhrálo, bylo na stupních vítězů a gratuloval nám ten stařičký soudruh, kterého nikdo nikdy neslyšel mluvit, jak šeptal.

V cíli jsme dostali párek a limonádu. Měla jsem rozporuplné pocity, protože ty párky v cíli ohřívala ve velikém hrnci moje máma a to byl divný pocit, mít ve škole mámu. Závod O samopal byl super, protože to na hřiště u školy přišli vojáci se vlčáky a stříleli z opravdového samopalu do vzduchu. Soudružky učitelky nám říkaly, jak ti vojáci střeží hranice před nepřítelem a nám běhal mráz po zádech.

Máma se tedy snažila, s tátou to bylo horší. Po tatíncích chtěla škola pomoci s kosením trávy okolo školy. Okolí školy bylo rozparcelováno mezi třídy a z každé třídy musel přijít nějaký tatínek trávu pokosit. Máma tam naháněla našeho tátu, ale pokud si vzpomínám, nikdy tam nešel.

Dobře si pamatuju taky to, že máma často říkala tátovi „to před děckama neříkej, ještě to někde řeknou a přijdou si pro tebe“. Nechápala jsem, kdo pro tátu má přijít. Táta měl kamaráda, jmenoval se Jenda. Jendak nám občas zašel, ale máma s ním nemluvila. Nechápala jsem proč, protože máma byla vždycky veselá a bavila se s každým. Až později jsem se dozvěděla, že Jenda byl velké zvíře na STB a táta se s ním „musel“kamarádit, aspoň na to pivo s ním chodit. Táta možná nekosil trávu uškoly, ale pod nátlakem chodil s STBákem do hospody, i když to bylo pro strach a ostudu před zbytkem dědiny, ale odmítnout jít s STBákem do hospody, to bylo o hubu. Jenda je dneska velké zvíře na krajském soudu.

Samostatnou kapitolou byly průvody. Prvomájový a listopadový. Velmi jsem je měla ráda. Jak hrála hudba do pochodu, běhal mi mráz po zádech. Ráda jsem recitovala u památníku padlých básně o říjnové revoluci, která podala chudým ruce, a zpívala písně o rudých námořnících, co přikládají pušky k líci. Když jsem se strojila do modré pionýrské košile a nandávala si odznak s Leninem, táta často pil pivo a rum a odcházel se zavřít do jiného pokoje a máma mu říkala, ať nic neříká a když, tak ať zavře okno.

O frontách na banány a šunku nic nevím, my jsme měli vždycky všecko, co jsme chtěli a potřebovali. Brácha byl slabý na plíce, a proto jsme v roce 1982 byli na leteckém zájezdu v Rumunsku. Pak jsme byli ještě autem v Jugoslávii. A to je vlastně všecko, kam jsme se dostali do zahraničí. Strejda, mámin brácha, byl jednou v Rakousku a vyprávěl nám, že tam mají obchody, kde se dveře otvírají samy a mají tam plno ovoce, které si lidi sami váží na váhách s obrázky toho ovoce a z té váhy vyjede papírek s váhou a cenou toho ovoce a že tam mají krásné maso v osvětlených chladících boxech a kokakolu ve velikých dvoulitrových flaškách, ale to jsme si ani neuměli představit. Jednou nám tu kokakolu přivezl, a to nám připadalo, že snad přistálo UFO – tak obrovská láhev kokakoly byla naprostým zjevením.

Dětství v minulém režimu bylo hlavně o vymývání našich dětských hlav. Jak jinak to nazvat. Jenže jsme nevěděli, že se to děje, rodiče nemohli zasáhnout, radši byli zticha, aby nám nedělali problémy. Žili jsme ve zlaté kleci, neuvědomovali jsme si to. Dopadlo to dobře, jako ve filmu Sexmise. Taky se ukázalo, že vládkyně všech žen je chlap!