Česko-moravské jazykové bariéry – dorta, hadra, bot

Slyšela jsem dnes z TV reportáž z ostravské ZOO. Opičky měly narozeniny a celá ZOO s nimi slavila. Paní ze ZOO říkala, že „ZOO kuchyně jim upekla dobrou dortu, dorta byla super a opičky si na ní moc pochutnaly“. Pak jsme doma měli oběd a požádala jsem svého drahého, aby mi „dal tady ty brambory“. Někdy hledáme kocourovu plyšovou myš a já naviguju, že by mohla být „v síni u botů“. O česko-moravských jazykových bariérách už toho bylo napsáno hodně, ale nikdy toho není dost.

Můžu kroutit čelistí jak chci a intonovat středočesky, občas ze mě prostě vypadne něco tolik, tolik typického pro můj rodný kraj, že hned každý na mě pozná i bez kroje, že jsem odjinud. Když jsme s manželem spolu začali bydlet, říkal, že naštěstí na koleji v Pardubicích bydlel s Martinem z Olomouce, a proto ví, co je solnička a co kvítko. V Čechách totiž mají slánku a kytce v květináči rozhodně kvítko neříkají. Každý večer se pak smál, když jsem oznamovala, že jdu „do lůžka“, protože v Čechách mají lůžka pouze v nemocnici, doma mají jen postele.

Je to horší s orientací; když řeknu „dej mi tady ty brambory“, česky to znamená „dej mi SEM ty brambory“. Ostatně jeden kolega bloger napsal, že Ostraváka pozná podle toho, že není schopný správně používat onen slovní pár TADY a SEM a jako největší hrůzu uvedl, že Ostravák je schopný říct „tady se to nevejde“, což potvrzuji.

Máme nejenže různá slova pro stejné věci v rámci našeho státu, ale máme taky stejná slova různého rodu v rámci našeho jazyka. Zatímco jeden kus obuvi v Čechách je BOTA, v mém kraji je to BOT. Zatímco tchýně vytírá hadrem, já hadrou. A manžel se večer jde do vany vykoupat, já sejdu okoupat. Z vajíček já loupu slupku, on skořápku a tvrdí, že slupka musí být přece měkká, aby to byla slupka. Já na slupce z vajíčka nic špatného nevidím. A já si v sámošce kupuju perníky, kdežto on má ještě poddruhy oplatky a sušenky.

Moraváci pak můžou vypadat v západnější části republikyagresivně, když oznamují, že jdou do doktora nebo do holiče. V Čechách totiž spojení „jít do někoho“ znamená ho napadnout a zbušit. Já chodím doma normálně do tety na návštěvu a rozhodně ji nemlátím.

Neznámé slovo je pak „aji“, což je prostě spojka „i/a“ a úplné zděšení způsobilo nejkratší sloveso na světě, a to „o“, což znamená „podívej se“. Na naší svatbě se manželův svědek seznámil se slečnou od nás a dlouho spolu chodili, takže teď už není severomoravská mluva v naší skupině tak exotická.

Když jsem se vdala, přistěhovala definitivně do Prahy a šla nahlásit na úřad změnu bydliště, manžel mě strašil, že při žádosti o „pražské občanství“budu muset složit zkoušku z češtiny a z jízdy po eskalátorech a metrem. Nemusela jsem. Ještě že tak. Ani z jednoho bych asi neprošla. I když asi nejtěžší by bylo to metro.