Představy a mýty o Američanech, Part 9

Po velkoměstském intermezzu byla v plánu opět původní náplň, a to národní parky. Konkrétně Sequoia a Yosemite. Na každý jsme měli víceméně celý den, když nepočítám nutnost přesunu; na spaní pak opět posloužila stará dobrá KOA. Vzhledem k blízkému sousedství je národní park Sequoia víceméně spojen s národním parkem Kings Canyon, je tam společné „vjízdné“, a občas je označován jako „Sequoia & Kings Canyon National Park“.

Spolu s cca o sto kilometrů severněji položeným Yosemite N.P. je to všechno součástí pohoří Sierra Nevada, které se táhne rovnoběžně s nevadskou hranicí. V zimě tu asi bývá dost sněhu, protože většina z těch několika málo silnic, které toto pohoří zdolávají, je otevřena jen přes léto. V zimě se přes něj holt nedostanete, celoročně sjízdné silnice na sever a na jih od Sierra Nevady jsou od sebe vzdáleny asi 200 mil. Do samotného parku se musíte probojovat úzkou horskou silničkou, klikatící se přes několik relativně vysokých hřebenů. Silnička je lemována menšími či většími odpočívadly, a ta jsou naopak lemována varováními před medvědy. Chlupáči se to tu asi opravdu hemží, protože všechny koše jsou tu „medvěduvzdorné“. Takže se asi nestane, že vás (jako na Slovensku) vzbudí plechový rachot pod oknem hotelu, a po vykouknutí zjistíte, že si jen místní Béďa šel pro večeři, a doluje ji z popelnice tím, že ji pošle ze svahu po parkovišti… S místními popelnicemi asi ani nehne, ani ji nedokáže rozpárat, takže ho nezajímají. Jakkoliv je asi vůně zbytků jídla lákavá.

První velkostromy potkáváte už cestou. Člověk jede lesem, jede, a najednou vám periferní vidění upoutá něco velkého kousek u silnice. A on je to strom jako kráva, co se tyčí nad okolní „normální“ porost smrků, borovic a podobně, a zaujme samozřejmě i šířkou, která vám dojde až když dojdete přímo k němu. Já vím, nebyli jsme ve Státech první den, a rozměry čehokoliv by nás už neměly překvapovat, ale… No je to prostě zase velký. Obrovský. A to to byla jen „obyčejná“ sekvoj, co tam byla „jen“ pár set let, a jakými je cesta téměř lemována. Pak přijedete do „Giant Forest Village“, a zjistíte, že to, co jste tak obdivovali, bylo vlastně jen takové miminko.

Američané mají jednu vlastnost, která se mně osobně celkem zalíbila. Všechno mají všude blbuvzdorně vysvětlené. Od popisu jednotlivých geologických vrstev u Grand Canyonu, až po vyznačení výšky jedné velké sekvoje na chodníku před Visitor Center. Nazývejte to třeba nutností, protože jsou hloupí, a všechno se jim musí říkat polopaticky. Ale když pak máte přesný půdorys stromu „General Sherman“ vydlážděný do asfaltu, uvědomíte si, co doopravdy znamená jedenáct metrů v průměru.

Ke „Generálu Shermanovi“  se dá samozřejmě dojet autem, ale zaparkovat blízko něj se dá pouze tehdy, pokud jste postižení. Všichni ostatní musí objet kopec, a zaparkovat kilometr daleko. A ten kilometr samozřejmě dojít pěšky po stezce. Ale stojí to za to, jednak se člověk nadýchá čistého vzduchu, a jednak samotný strom je opravdu mazec. Přímo k němu se nesmí, je kolem něj jen taková kruhová vyhlídková stezka ve vzdálenosti asi deseti metrů. Cesta zpátky k autu už je horší, protože samozřejmě ten samý celkem znatelný kopec, co člověk sešel z parkoviště, musí zase vystoupat zpátky. Někdo prozíravý naštěstí rozmístil podél stezky lavičky, takže si člověk při lapání po dechu ve dvou a půl kilometrech výšky může sednout.:)

Aby jste se dostali od sekvojí do Yosemite, nelze jet přímo, je nutno se vrátit západním kursem 40 mil na okraj civilizace dole v hlavním kalifornském údolí, konkrétně do města Fresno, a teprve odtud zamířit přímo na sever dalších 40 mil k národnímu parku Yosemite. Na noc opět pomohla KOA, tahle byla asi nejhezčí, kde jsme byli. Chatičky ve svahu v lese, s malým rybníčkem uprostřed, romantika. Akorát je to oblíbené místo i mezi medvědy, takže jsme poslušně vystěhovali cokoliv jedlého z Ricka do chatky. Jelikož bylo všude ticho, bylo po setmění medvědy i slyšet, i když mezi chatky se asi neodvažují. Tak jako tak byla půlnoční procházka napříč kempem na záchod zároveň stezka odvahy.:)

Jelikož jsme vynechali Kings Canyon, tak nemohu posuzovat prostředí tam, ale změna mezi Sequoia N.P. a Yosemite N.P. je dost znatelná. Ten první není moc k čemu přirovnat, zato druhý mi připomněl Vysoké Tatry. Skály, lesy, hluboká údolí, přidejte nějaký ten vodopád, a jsem spokojen, takže Yosemite bylo místo pro mne. Asi týden před naším příjezdem naštěstí protáhli a otevřeli silnici na tzv. Glacier Point, hlavní vyhlídkovou atrakci nad údolím s Yosemite Village, takže spokojenost byla úplná. Vyhlídkové body, to je moje, a když je to kilometr a půl nad údolím, a je vidět hned na asi čtyři různé vodopády, tak je těžké mne odtamtud dostat. Jelikož ještě nezačala hlavní sezóna, natrefili jsme bohužel na velkou dopravní uzavírku – hlavní příjezdová silnice prochází rekonstrukcí, takže jsme si postáli hodinku v pěkné zácpičce na tom nejneočekávanějším místě cesty, a to uprostřed hor u krásné zurčící řeky Merced.

Nejlépe by asi tento park člověk poznal, kdyby se tu usídlil tak na týden, a prošel si ho pěšky. Nabízí se tu desítky kilometrů trekových stezek, na několika místech parku jsou nocležny, a to by pak byla asi jiná liga. Nicméně čas vymezený na tuto dovolenou nebyl natahovací, a my preferovali povrchnější průzkum většího území. Takže možná příště.

Do večera jsme ještě zvládli přesun do města hippies a volné lásky, známého též jako San Francisco, kde nás čekal další „městský“ pobyt.

Pokračování příště.