Představy a mýty o Američanech, Part 6 (Viva Las Vegas!)

Od Grand Canyonu jsem se jen přesunuli do dalšího kempu KOA, tentokrát v městečku Seligman. To je městečko, které mne naprosto uchvátilo, zatímco moje drahá má od té doby noční můry a Seligman se stal synonymem absolutní díry. Samotné městečko se sestává z hlavní třídy, která se vyznačuje tím, že jde o slavnou Route 66. Seligman totiž leží na kraji asi nejdelšího zachovaného úseku této slavné silnice – zbytek podlehl z velké části modernizaci na Interstate highways.

Nicméně kromě čtyř pruhů asfaltu zde téměř nic není. Dva motely, benzínka, kemp, dva krámky s jídlem, dva se suvenýry o Route 66 a jedna skoro-hospoda. Finito. Konec světa.:) Naivně jsme se zeptali, zda je někde kolem supermarket, a paní majitelka kempu nám omluvně vysvětlila, že v Seligmanu asi nenajdeme komfort, na jaký jsme zvyklí, žádný Wal-Mart, žádný fast-food. Ze zdejší ponuré atmosféry by měla KSČM radost, takhle nějak to vypadá v jejich představách o skomírajícím Západu.:) Jen ty davy hladovějících se nějak nekonají, protože místní mají průměrně dům, dvě auta a klimatizaci.

Samotná Route 66 se pochopitelně nijak neliší od všech ostatních US highways, dva široké pruhy, na každé straně metr krajnice a kolem pusto prázdno. Ovšem samotný pocit je svým způsobem povznášející, v kolika filmech typu Hrozny hněvu tahle silnice účinkovala, nebo se o ní aspoň mluvilo… Tento asi šedesátimílový úsek každopádně stačí, a jelikož jsme v půli cesty (v dříve zmíněném Peach Springs) nepokoušeli štěstí cestou potokem do kaňonu, uteklo to celkem rychle. Ale byl cestou jeden zážitek, ve který jsem ani nedoufal. Všichni známe z filmů tu situaci, kdy jede hrdina po liduprázdné silnici, zabočí z ní do prachu, a zabrzdí před benzínkou uprostřed ničeho, kde je jen jeden stojan a malý baráček, a kde žije starý kovboj typu Willie Nelson se svým psem… Tak přesně taková benzinka je u městečka (no, to je silné slovo, takový menší Seligman) jménem Truxton. Jste pravděpodobně první a poslední auto, co tam ten den tankuje, a když chcete kafe, pošle vás kovboj dozadu do vlastního příbytku 1+kk, kde je kávovar střežen miniaturním voříškem.:) Ten jediný tam nezapadal, k Williemu bych si představoval spíš něco většího, ale to už je detail…:)

Každopádně jsem si to vychutnal, i když by do toho obrázku místo Ricka pasoval víc nějaký starý cadillac, ale opět: jen detail.:) Naopak typické bylo, že „Willie“ sice měl na výloze cedulku, že bere platební karty, nicméně to asi nikdo posledních deset let nezkoušel, protože když jsme vytáhli kartu, on na oplátku vytáhl asi první model terminálu, ofoukl z něj prach, a začal zkoumat, kde se to zapíná.:) Vypadal až roztomile rozpačitě, a omlouval se, že neví jak na to, navíc ve chvíli, kdy jsme mu tam udělali tržbu za 80 dolarů. Spravila to samozřejmě hotovost, neměli jsme to srdce dál sledovat jeho trápení.:)

Dalším bodem cesty byla přehrada Hoover Dam. Jak jinak, velká. Dokonce až do doby ruských staveb na Sibiři největší na světě. Ovšem podepsal se na nás rychlý přesun z chladných coloradských hor do horké pouště, a představa lézt v tom stojícím horkém vzduchu po betonových schodech, to už bych také nemusel přežít. Takže jsme se spokojili s fotkami zvenčí, a pokračovali v jízdě. Co bylo zajímavé, byl kontrolní bod asi kilometr před hrází – kontrolovali všechna auta, co chtěla vjet na hráz. No, člověk se jim nediví, pro nějakého pošahance s turbanem je to cíl jak víno… Nicméně na nás bylo vidět i bez kroje, že jsme odjinud, takže nás beze slova poslali dál, aniž bychom zastavili…

Od Hoover Dam je to už jen co by kamenem dohodil do Mekky hazardu – Las Vegas. Zde jsme si konečně vychutnali správný dálniční zmatek, samé nadjezdy, podjezdy, všude beton a dálniční nájezdy. Projeli jsme se v tom dokonce víc, než jsme chtěli, neboť původní plán navigovat podle obrázku v otevřeném notebooku na kolenou spolujezdce selhal. Notebook se správně windowsácky kousnul v ten nejhorší moment, takže nezbylo než se spolehnout na úryvky mapy, co jsem měl v paměti. Naštěstí se tam zachytily ty správné, resp. jsem si pamatoval, že dálnice od Hoover Dam vede severním okrajem města na západ, a tudíž musí narazit na Las Vegas Boulevard, alias „The Strip“. To se podařilo, a pak už jsme jen děkovali, že je náš hotel přímo u něj, a nadávali si, že jsme ušetřili za navigaci.

Četl jsem, že Amerika je země paradoxů, a nikde to neplatilo více, než u cen hotelů. Mé očekávání (mýtus, chcete-li), že Las Vegas musí být drahé, vzalo za své už při plánování. Když jsem zkusmo hledal ubytování, našel jsem hotel Stratosphere, s vyhlídkovou věží, bazénem, atd. přímo na Stripu za 60 dolarů za pokoj. Čili za cenu levného motelu v Horní Dolní. Ovšem i ceny v tom snad nejdražším, Caesar’s Palace, byly od 200USD za dvoulůžák. Prostě pohoda. Ale zapracovala i paní Štěstěna, a my natrefili zrovna na nějakou akci, nebo něco, no a za onen pokoj chtěli místo 60 jen 40. Chápete to? Našich šest stovek za dvoulůžkový pokoj s koupelnou, klimatizací, hotelovým bazénem atd atd. v centru Las Vegas?? Za ty peníze u nás koupím tak možná dvoják v penzionu v Louňovicích (nic ve zlém, Louňovičtí!:) ).

Každopádně, pokud by člověk sehnal levně letenky, tak je Las Vegas ideální místo na různé akce typu rozlučky se svobodou, a podobně. Každý hotel je zároveň i koncertní sál, kde je každý večer nějaký program, spíše tak dva až tři různé za večer. Hosté hotelu mají většinou slevu, často ve formě „2 za cenu 1“. My využili tuto slevu na představení „American Superstars“. Jelikož se naštěstí nejedná o místní verzi Superstar, té tady říkají „American Idol“, smířil jsem se s tím, i za cenu ústupu od mnou původně vyžadované návštěvy one-woman-show bavičky jménem Roseanne, která se mihla se svým stejnojmenným sitcomem i na českých obrazovkách.

No, řeknu to takhle: původní cenu 42 dolarů bych za to představení asi znovu nedal, ale za tu poloviční slevu, budiž.:) Představení se skládalo z imitátorů slavných hvězd, jen na poslední chvíli vypadla Britney Spears, nahrazená Rodem Stewartem. V dalších rolích: Elvis, Christina Aguilera, Michael Jackson, a mně neznámý country zpěvák Tim McGraw. Elvis byl asi mojí postavy, takže se při tom běhání trochu potil a zadýchával (asi to byla verze Elvise z roku 1975), Christina si nebyla moc podobná, a Rod Stewart neuměl moc zpívat, ale Michael uměl tancovat i zpívat skoro jako ten pravý, a vůbec byla docela legrace. Tim McGraw zabodoval hlavně u ženské části publika, nicméně všechny pobavil hlavně Michael Jackson, když tam jednu extra kvičící slečnu varoval, že jí pozve do zákulisí, ale že jelikož není pravý Michael, tak se tam asi dotyčná zdrží. Sál vybuchl smíchy, a slečna přestala ječet, takže dvojitý kladný účinek. Snad ho nebude ten pravý Michael žalovat…:)

Po představení nesměla chybět projížďka po nočním Stripu. Bohužel, asi tak po dvaceti letech v Las Vegas poprvé zapršelo, takže nám to trochu pokazilo focení, ale co, neónům to nevadilo.:)

Pokračování příště.