Představy a mýty o Američanech, Part 11

San Francisco samozřejmě není jen o tramvajích, Alcatrazu a Golden Gate. Nicméně na poslední jmenovaný jsme se podívali ještě jednou, tentokrát autem jako součást odjezdu z města. Zvolili jsme trasu schválně o kousek delší, než by byla přímo na východ po Bay Bridge, ale přejezd Golden Gate Bridge za to stojí. Dálnice nás vedla ze San Francisca do Salt Lake City, bratru 15 hodin jízdy. Jelikož jsme zavrhli nonstop variantu, rozdělili jsme ji noclehem na půli cesty, v nevadském městě Winnemucca.

Winnemucca je klasické hnízdo u dálnice, s hromadou motelů, fastfoodů, benzinek a Wal-Martem, a (na naše poměry) minimem stálých obyvatel. Nicméně svému účelu slouží skvěle, takže tu najdete čistý a levný nocleh s 99%-ní jistotou. Dokonce jsme opovrhli nabídkou motelu sítě Super8, neboť měli už jen „de luxe suite“ za asi sto dolarů, byť by to bylo s vířivkou, a vzali zavděk konkurencí přes ulici za šedesát. V Nevadě mne zaujala jedna věc, a to dopravní značka „vězeňská oblast“, pod níž byla hned druhá, která zakazovala braní stopařů… Souvislost čistě náhodná.:)

Je fakt, že asi na třech místech byly vidět oplocené objekty uprostřed ničeho, ke kterým vedla z dálnice úzká připojovací cesta. Utíkat z vězení v Nevadě asi není zrovna dobrý nápad, protože když máte k nejbližší civilizaci třicet mil daleko, a těch třicet mil není okolo doslova nic, včetně vody, tak to si to člověk dvakrát rozmyslí. V přehledné rovině by bylo stojící auto asi dost nápadné, takže asi i varianta komplic s autem není zrovna schůdná.

Na hranicích Nevady a Utahu přejde pustina do vyložené měsíční krajiny, kdyby teda byl měsíc natřený na bílo. Místní solná poušť je svojí depresivitou srovnatelná s Death Valley, a pomyšlení, že má na šířku sto mil, řidičům moc na náladě také nepřidá. Všude jsou samozřejmě varování, aby lidi nevylézali z auta, když je venku extra horko atd., ale všichni to stejně dělají, protože se snaží tu prázdnotu s vlnícím se vzduchem zachytit na celuloidový proužek, resp. na paměťovou kartu. Oproti tomu příjezd k Salt Lake City je ve znamení zeleně a blížících se Skalistých hor s jejich stále ještě bílými hřebeny.

Před ubytováním v KOA jsme ještě navštívili místní letiště, ve snaze přebookovat naše zpáteční letenky na jiný let. Po chvíli pobíhání mezi terminály jsme skončili odkázáni na místní telefon, a já si tak vychutnal další věc, kterou jsem z Evropy neznal – telefonní rozhovor s počítačem. Podtrhuji slovo rozhovor, protože počítač na druhém konci linky uměl rozeznávat slova, maximálně se občas zeptal na slovo, které mi nerozuměl. Nakonec jsem ho asi zavařil, protože jsem stejně skončil u živého operátora, a změnu letenky mi opravdu nabídli: za 2500 (!!!) dolarů na osobu. Což jsem s díky odmítl.

Jelikož se už připozdívalo, lehce jsme město mormonů odflákli, a prohlídku zvládli „americkým“ způsobem – projížďkou autem. Co jsem si naopak ujít nenechal, byla výstava letadel na blízké základně letectva u Ogdenu. Ani bych o ní nevěděl, nebýt billboardu u dálnice, kterých je tedy jinak hrozně málo, aspoň pro člověka zvyklého na D1.

Moje žena o exponátech z Hill Air Force Base s úsměvem vypráví, že tam měli všemožná letadla: zelená, černá, šedá, červená… V zásadě má pravdu, už jsem rezignoval na snahu to upřesňovat. Ne-fanoušek to stejně nepochopí.:) Pro ty, kteří mají tak jako já pro letadla slabost, stačí zmínit, že si člověk může prohlédnout víceméně cokoliv z americké produkce od dob P-47až po B-1.:)

Z Ogdenu jsme mířili na sever do státu Idaho a k jižnímu okraji národního parku Yellowstone. Tento úsek byl (s výjimkou právě národních parků) asi nejmalebnější z celé cesty. Krásně zelená údolí připomínala spíš Švýcarsko, a kdybych si měl vybrat, tak bych se usídlil asi tady někde – přecijen, našinec radši zeleň Idaha, než pusté pláně Arizony…

Cílem toho přesunu bylo městečko Jackson ve Wyomingu, asi sto kilometrů jižně od Yellowstonu. Tedy od nejbližšího vjezdu, je nutno brát v úvahu, že Yellowstone National Park je přibližně obdélník o rozměrech 40x60mil. Kemp byl klasické KOA, a jedinou otázkou, kterou pro návštěvníka zde mají je, zda už v Yellowstonu byl, nebo tam teprve jede. Význam tohoto národního parku je takový, že suverénně přebíjí všechny možné ostatní aktivity v okolí, a to včetně raftingu na místní řece, a čehokoliv dalšího, co se místní snaží návštěvníkům nabídnout.

Při samotné návštěvě pak člověk zjistí proč. Nejdříve jsme se tam ale museli dostat, a to se ukázalo být složitější, než jsme mysleli. Už navečer při ubytování nám majitelé kempu říkali, ať se u nich ještě ráno stavíme, protože na noc hlásí sněžení. Podotýkám, že se bavíme o začátku května a zeměpisné šířce na úrovni Itálie.:) Že jejich obavy nebyly plané, se ukázalo ráno. Z recepce volali na správu parku, a zjistilo se, že je jižní vjezd zavřený, přes noc napadlo 5 stop sněhu. Ne, žádný překlep metr a půl sněhu! Totéž se týká i východního vjezdu, který ale nebyl v našich plánech nijak důležitý. Plán B byl tudíž dostat se k vjezdu západnímu. Cesta k němu vedla buď přes jeden místní průsmyk, anebo oklikou. Vložili jsme důvěru v terénní podstatu našeho Ricka, a zvolili cestu přes průsmyk. Nutno říci, že důvěru nezklamal ani v nejmenším, s uježděným sněhem si poradil naprosto bravurně, narozdíl od jiného vozítka, které bylo cestou v příkopu.

To byla druhá a také poslední nehoda, kterou jsme viděli během celé cesty. Ohleduplnost amerických řidičů (a asi i bonusy pojišťoven) se evidentně vyplácí: kromě této nehody (no, nehody – následkem byla asi jen účtenka za vytažení z příkopu, možná ještě za o sněhovou stěnu odřený lak) jsme viděli už jen jednu, hned druhý den po příletu, kdy se ťukla dvě auta v koloně a výsledkem byl pochroumaný nárazník jednoho z nich. Jinak za celých 9.000km žádná nehoda, žádné vraky podél silnice, prostě nic. Pokud to celé nebyla jedna velká Potěmkinova vesnice, tak se v Americe fakt nebourá…

S průsmykem úspěšně za sebou jsme se blížili k vjezdu do parku. Bylo načase vyjít s pravdou ven, a vysvětlit ženě, že jsme vlastně na okraji gigantické podzemní sopky, která může vybouchnout za půl milionu let, ale taky dneska. Vzala to celkem dobře, a tak jsme (po moc fajn grilovaném kuřátku v městě West Yellowstone) konečně vjeli do samotného parku.

Nevýhodou Yellowstonu mimo hlavní sezónu je nestálost počasí. Díky tomu jsou úseky silnic různě uzavírány a zase otevírány, podle toho, jak se daří je znovu uvést do provozuschopného stavu. Takže zatímco jsme si oddychli, že nebyl během našeho přesunu uzavřen i západní vjezd, vyšlo najevo, že mezitím otevřeli i ten jižní. Ale to už je holt riziko podnikání. U vjezdu jsme obdrželi nezbytnou brožurku s mapou, místními novinami atd., a zamířili do nitra parku. Silnice je prozíravě lemována odpočívadly, která jsou využívána coby fotofleky na kolem se volně pasoucí a potulující faunu,  zvanou všeobecně „wildlife“. Ze začátku člověk samozřejmě zastavuje, a fotí každého wajldlajfa co potká, ale postupně to omrzí, a prohlíží si a fotí jen ty dobře nasvícené, či tak akorát blízko (ale zase ne moc). Ono taky vylézat každých sto metrů z auta do půl metru sněhu na nevyklizených odpočívadlech není úplně ono. Tak jako tak se nestává moc často, aby si člověk prohlédl losa, brodícího se prudkou říčkou ke svojí rodince na druhém břehu, případně medvědí zadek, líně se vzdalující od silnice. Místním waldlajfům návštěvníci evidentně žíly netrhají, ale - nevím jak to dělají - zároveň se tu nestane, že by ztráceli ostych a aktivně se k turistům blížili. Model „lázeňská veverka“ tu prostě nefunguje. Nikdo je nekrmí, a na oplátku oni zase nezbaští příliš velké procento návštěvníků.

Paradoxem je, že vlastně všichni ti medvědi a celá ta zachráněná stáda bizonů, losů, atd. jsou jen vedlejším produktem. Něco jako má u nás díky komunistickým drátům nejzachovalejší lesy Šumava, tak tady byly původně chráněny gejzíry a bahenní sopky, a jen druhotně se tím zachránila i kolem žijící fauna. Rozdíl je ten, že zatímco u nás vojáci ten pruh Šumavy uzavřeli úplně, aby mohli v klidu střílet „podvratné živly“, tak tady se do armádou spravovaného parku samozřejmě jezdit smělo. Akorát tu už v 19.století zavedli značené stezky a zákaz pohybu mimo ně.

V současné době je ale wajldlajf“ tím pravým vládcem parku – nikdo si neodváží zatroubit nebo dokonce najet do zvířete na silnici. Ono taky provokujte bizona dvakrát většího, než vaše auto. I třítunový Rick by měl asi co dělat, aby vydržel atak takovéhle velkokrávy. Každopádně to ale ani nikoho nenapadne, každý respektuje, že doma jsou tu oni, a nikdo si netroufne ani odhodit papírek…

Základním stavebním kamenem parku je gejzír „Old Faithful“. Není největší, ale rozhodně nejznámější. Jeho „víra“ se totiž projevuje hlavně tím, že tryská v předvídatelných periodách. Sice se to stále prodlužuje, a samozřejmě nelze předpovědět sílu erupce, ale i tak je předpověď na plus/mínus deset minut dostatečně přesná. Pro gejzírové fanatiky jsou tu i ty další, větší, ale na nezbytné infotabuli v infocentru je u nich poznámka typu „erupce nastane pravděpodobně v příštích 6ti hodinách“. Přeji hezké čekání.:)

Bohužel zasáhlo opět počasí, a rangers zavřeli úsek silnice podél jezera, kterým jsme chtěli jet k místnímu Grand Canyonu. Takže následoval částečný návrat a alternativní trasa. Bohužel i tu nám zavřeli před nosem, takže místní „velký kaňon“ musí počkat na případnou příští návštěvu.

Ten den byla ale ještě jedna legrace, resp. jsme byli zase jednou za debily.:) Ale tentokrát víceméně nevinně, protože hotel Mammoth Hot Springs měl v rezervačním formuláři na webu volbu mezi pokoji typu „Ground Floor“, anebo „Crib“. Něco se zvolit muselo, tak jsem si řekl, že to je třeba jméno jedné z budov, nebo místní výraz pro první patro. Zmýlená neplatí, a vyšlo najevo, že „crib“ znamená dětskou ohrádku. Takže si dovedete představit výraz recepční, když jsme na dotaz, kolik máme dětí, suverénně oznámili, že žádné.:)

Pokračování příště.