Obama: cesta do pekel

Volby amerického prezidenta jsem vždy sledoval tak nějak s odstupem, když nic jiného, tak se mne to příliš netýkalo. Zajímalo mne to spíš tak nějak z principu, ze zájmu o věci veřejné. Ty loňské se do médií dostaly ještě více, než všechny předešlé, a tedy i k mojí osobě se dostaly větší objemy informací.

Asi budu označen za zapšklého příznivce poraženého, ale předem přiznávám, už jsem od začátku měl ve svých preferencích jasno – volit mezi zasloužilým bojovníkem proti komunismu a neznámým regionálním politikem z Illinois nebylo těžké. Dokud byl v primárkách na nože s paní Clintonovou, tak jsem byl ještě ochoten brát ho opravdu jako možnost „změny“, protože Clintonovu éru (jejíž je Hillary logickým pokračováním) beru jako nejhorší v dějinách USA. Od nastartování „sociální“ politiky nekrytých hypoték pro všechny, až po následky jeho „umírněné zahraniční politiky“ a „snahy se všemi komunikovat, a preferovat diplomacii“ - kromě mnoha jiných teroristických útoků i ty z 11.září 2001…

Jenže netrvalo dlouho, a ze zapřísáhlých nepřátel, dštících na sebe skrz média oheň a síru, se stali nerozborní spojenci. Pan Obama tím dal najevo, že jeho kandidatura je jen mediální produkt, ve kterém hraje důležitou roli mj. i jeho etnická příslušnost, a že skutečným cílem je vydláždit budoucí cestičku do Bílého Domu paní Clintonové.

Další a další střípky mozaiky do sebe začaly zapadat. Prozatím posledním je pohled na návrh rozpočtu; ten mne opravdu dostal do kolen. Schodek nějakých 50%, to je sen tak možná kavárenského levicového intelektuála, ale těžko někoho, kdo má všech pět pohromadě. Ona vůbec představa, že krizi spotřeby vyřeší další a další regulace a zásahy státu je dost mimo mísu, ale to už je druhá věc.

A na závěr - jaké překvapení, do svého týmu jmenoval jedince z Clintonovy administrativy. K tomu pár bojovníků proti globálnímu oteplování (asi jako úlitbu všemocnému bohu Alu Goreovi), a jako třešničku na vrchol, jaká náhoda, samotnou Hillary Clintonovou do čela zahraniční politiky… A do čela CIA pak loutky bez jakýchkoliv zkušeností z oboru, aby dal extra najevo, jak moc se odstřihuje od minulosti. Že tím razantně podváže jejich schopnost dodávat už tak těžko získatelné informace, to už ho evidentně netrápí. Má přece svoji diplomacii, že? Bude s každým především mluvit. S Ruskem, Íránem, Talibanem… Líbivá to slova, krásně se to poslouchá. Make love not war… Horší je ale vzpomínka na další takové pány, kteří se také chtěli s každým domluvit. Hned jako první mi v hlavě vyskočí obrázek jistého pána v buřince, jak vystupuje z letadla, a nadšenému davu sděluje, že jeho politika slavila úspěch, a že jim přivezl trvalý mír. Jak se jen jmenoval… Už vím: Chamberlain…