Nejnafoukanější Newyorčan

Tak jsem se zase podíval za velkou louži. Po loňském „road-tripu“ po americkém Západě byl cíl tentokrát výrazně bližší, geograficky méně roztahaný, a také časově méně náročný. Bylo jím tzv. Velké Jablko alias New York City.

New York je symbolem Ameriky (tedy Spojených Států Amerických, abych byl přesný). Když někdo řekne Amerika, první co většině lidí bleskne hlavou, jsou newyorské mrakodrapy. Těžko nalézt něco američtějšího. Ale zároveň kdokoliv tam byl, tak potvrdí, že New York není Amerika. Pochopitelně obrazně myšleno, protože právně, geograficky i všemi ostatními aspekty samozřejmě patří do USA. Je tím myšlen fakt, že se New York liší od zbytku Ameriky tak výrazně, že ho přes všechnu symboličnost lze považovat za úplně jiný svět. 

Všude ve světě mají příslušníci snad všech národů averzi vůči obyvatelům hlavního města. V USA to platí spíš o obyvatelích New Yorku. Ten sice býval hlavním městem USA, ale to už je přecijen nějakých 200 let, takže tím to nebude. Newyorčané mají mezi Američany pověst bohatých, nafoukaných snobů, kteří nikdy nevytáhnou paty ze svého prostředí, ale to jim nepřekáží v tom považovat se za mistry světa a povyšovat se nad ostatní.

Něco vám ta definice připomíná? Že přesně takto označují Moravané Pražáky? Že přesně takto označují Evropané Američany jako celek? Arabové mají jedno hezké přísloví: „Já a můj bratr proti mému bratranci, já a můj bratranec proti celému světu.“ V přenesené podobě by se to dalo aplikovat i na tento „řetězec pohrdání“. Průměrný občan řekněme Havířova nemá přesně z těchto důvodů rád Pražáky. Průměrný občan ČR pak tuto argumentaci používá jako důvod, proč remcat na Němce, Francouze, případně EU jako celek. No a obecně v Evropě je oblíbené se strefovat do Američanů, protože, jaké překvapení, jsou to: nafoukaní snobi, kteří nikdy nevytáhnou paty ze svého prostředí, ale to jim nepřekáží v tom považovat se za mistry světa a povyšovat se nad ostatní.

Takže jsem už před odletem vyhlásil soutěž o nejnafoukanějšího Newyorčana. Nenapadlo by mne ani ve snu, když jsme vystupovali na Kennedyho letišti (hezky stylově z B-747 Jumbo J ), že tím suverénně nejnafoukanějším Američanem bude Rus. Tedy Ruska. Imigrační úřednice jménem Yelena Zaytseva nebo tak nějak byla přesně tím nafoukancem z anekdot, chyběla jen hamburgerová pneumatika kolem pasu. Kromě toho, že neměla tušení o nějakém zrušení víz, takže nebyla schopná pochopit, proč ze tří Čechů mají dva platná víza, a zároveň třetí cestuje s formulářem ESTA. A pochopit, že máme jeden celní formulář, protože je na něm napsáno, že se vyplňuje jeden za rodinu, to už bylo úplně nad její možnosti. Ó jak mi připomněla socialistické celníky a jejich důležitost při strážení životně důležitých hranic s NDR… 

Slečna Zaytseva tak krásně potvrdila rčení „Poturčenec horší Turka“, resp. moji teorii, že jsou to většinou čerstvé „naplaveniny“, kdo přebírá ty nejhorší vlastnosti. Nejaktivnější a nejnafoukanější pragocentristé se také většinou rekrutují z těch, kdo se právě přistěhovali, resp. z těch, kdo se potřebují nějak vymezit vůči svému dřívějšímu okolí… Evidentně tato praxe funguje celosvětově. Zajímalo by mne, jak dotyčná přišla k americkému občanství, které je, předpokládám, nutné k výkonu funkce imigračního úředníka. Celkem živě si dovedu tuto dámu představit jako předmět těch mnoha spamů, nabízejících za poplatek ruské nevěsty západním mailovým adresám… 

Nicméně Yelena neměla moc možností, jak zdůvodnit případný zákaz našeho vstupu do země – tři bezúhonné nearabské občany EU, jejichž největším škraloupem je tak možná pokuta za špatné parkování, je těžké označit za bezpečnostní hrozbu – takže nakonec ono razítko v našich pasech přistálo, a slečna s pohrdavým pohledem odpověděla na náš pozdrav na rozloučenou kyselým zaskřehotáním: „Next!“. 

Trochu rozladěni jsme se přesunuli k celníkovi, který se ukázal být naopak klasickým usměvavým Američanem, evidentně rodilým, nebo aspoň již delší dobu po imigraci. Na našem celním formuláříčku pochopitelně neshledal nic závadného, poděkoval a s dalším úsměvem pokynul rukou ať pokračujeme dál. 

Shodli jsme se, že vlivu Rusů se člověk nevyhne už ani v New Yorku, a že není většího ponížení, než když o vstupu východoevropského turisty do Ameriky rozhoduje zakomplexovaná ruská blondýna. Naštěstí se ukázalo, že jsme na vítěze naší soutěže narazili hned v předkole, a že celý zbytek výletu nebude nikým takovým poznamenán. 

Z naší stále ještě trochu rozpolcené nálady nás vyvedl hned první spolucestující v AirTrainu – místní nadzemní dráze, spojující všechny terminály letiště s dvěma různými linkami metra. Snědý chlapík v jakési uniformě, asi zaměstnance letiště, se s námi dal do řeči. Americká klasika – odkud jsme, jestli jsme tu už byli,  když vystupoval, popřál hezký pobyt a ať přijedeme znovu. To už bylo povědomé, a pomalu se mi začal vracet ten přátelský pocit u srdce, který jsem si vypěstoval z kontaktů s obyčejnými Američany při loňské cestě Západem. 

Projevila se jedna malá výhoda zpoždění našeho letu, díky kterému jsme museli nocovat na účet British Airways v Londýně, a tudíž přiletěli v neděli v poledne namísto sobotního večera. Kromě transferu za světla to byla i čerstvější mysl na přizpůsobení se místním podmínkám. Například místní „tramvajenka“ zvaná MetroCard je tenká ohebná kartička s magnetickým páskem. Problém byl však v tom, že se čtečkami některých turniketů projíždí, a do některých se jen strká. A u těch je dost rozporuplně nakreslený vzor, jak jí zasouvat. Takže jsme strávili velmi veselých pět minut kibicováním a sledováním boje mé drahé polovičky s hned prvním turniketem při vstupu do metra.:) 

Newyorské metro je kapitola sama pro sebe. Vzhledem k jeho věku jsem varoval spolucestující, ať neočekávají rozmáchlé mramorové stavby typu jeho pražského bratříčka, ale stejně se mé spolucestující tvářily na zašlých dlaždicích útlého nástupiště ve stanici Jamaica všelijak. To už se ale přiřítil náš E-train, tedy vlak na trase E, a my se vydali na dvacetikilometrový přesun na Manhattan. Původní plán byl bydlet právě v Jamaice, ale po prostudování pár internetových diskuzních fór jsem se rozhodl, že to nebude ideální místo pro tři bělochy, a našel obdobně levný hotel přímo na Manhattanu. Obavy z „laciného blešáku“ či jiných špatných vlastností se ukázaly být lichými, a hotel Alexander naopak překonal má očekávání. Žádný zázrak, ale bylo tam čisto, ticho, a bylo to blízko metra linek 1, 2 a 3. Ti bystřejší z vás si jistě všimli, že je metro najednou číslované namísto písmen. Ano, newyorské metro totiž vzniklo ze tří různých systémů, z toho dva byly privátní. Nyní vše vlastní a provozuje město, resp. Metropolitan Transportation Autority. Každopádně metro nese následky toho živelného vývoje, a jeho systém je na první pohled trochu zmatený. Na ten druhý ale zjistíte, že svému účelu slouží velice dobře, a v mnoha ohledech je unikátní. Kromě velké kapacity vlaků (10ti vozové soupravy) například tím, že na nejvytíženějších linkách má metro čtyři koleje, po kterých jezdí jednak zastávkové (Local) vlaky, a jednak expresní, zastavující jen v důležitějších stanicích. To velmi šetří čas, a díky tomu dá metru před autem přednost dalších x tisíc lidí denně. 

Každopádně náš milý hotel sídlil na 94.ulici, což je čtvrť Upper West Side – pro znalé, je to tatáž čtvrť, kde malý Kevin připravoval své důmyslné pasti na lupiče v druhém dílu „Sám doma“, a kde se také odehrává můj oblíbený sitcom „How I Met Your Mother“. Ale to jen tak na okraj. Pro nás bylo důležité, že na téže ulici byl výstup stanice 96th Street, kde dokonce stavělo i expresní metro, takže třeba na Times Square to byla otázka dvou stanic. To jsme také hned ten den udělali, protože nejlepší je přece skočit do rybníka po hlavě a doprostřed. Rybník se ukázal být opravdu živý a masivní, nicméně nikterak nebezpečný. Žádní povalující se bezdomovci (ti asi byli vytlačeni na sever do Bronxu), takže o největší rozruch se postarala minidemonstrace místních Palestinců, které ale nikdo z kolemjdoucích nevěnoval větší pozornost. Největší starostí místních bylo, že zabrali většinu jednoho chodníku, takže se jim dostávalo sem tam nadávek, ať si řvou jak chtějí, ale ať nepřekáží ostatním v provozu. Naši zemědělci by si tady mohli zkusit zatarasit Sedmou Avenue balíky slámy, to by asi dopadlo jinak, než v pacifistické Praze… 

Naše první kroky z Times Square nemohly vést nikam jinam, než na jednu ze dvou vyhlášených vyhlídek na město – vyhlídkovou plošinu v nejvyšším patře Rockefellerova Centra, alias „Top Of the Rock“. Za dvacet dolarů vás vyvezou do 67. patra, pak ještě eskalátorem další dvě patra a pak se před vámi otevře výhled, jaký asi opravdu nikde jinde nenajdete. Obzvlášť za tmy je to něco, co bere dech. 

Jelikož jsme byli přecijen už unavení, následovala cesta zpět do hotelu. Tam se ukázaly menší chybičky – například, že z neznámého důvodu neměli vytápěné koupelny, takže na nějaké vyvalování ve vaně to opravdu nebylo, a že na záchodech stále docházel toaletní papír. Ale to byl fakt detail. 

Na druhý den nás čekalo klasické turistování po městě. Nejprve k díře „po těch dvou panelácích“, jak to bezelstně nazvala nejmenovaná účastnice, tedy ke Ground Zero. Jelikož je zde již v plném proudu stavba nástupců WTC, není už z oné díry moc vidět, ale člověk má představu, jak obrovské to tu muselo být, a jaký masakr to musel být, když to spadlo…

Měli jsme ten den relativně štěstí na počasí, takže i když u vody samozřejmě foukalo a teplota klesla k mínus dvaceti, tak aspoň svítilo sluníčko. Co by mohl člověk chtít v lednu víc. Po procházce kolem řeky Hudson, na níž mělo za pár dní neplánovaně přistát letadlo, jsme se nalodili na místní obří trajekt, který zdarma pendluje mezi ostrovy Manhattan a Staten Island, aby městu ulevil od dalších aut. Vyznačuje se hlavně tím, že jsou z něj lepší fotografie Sochy Svobody a Ellisova ostrova, než z placených trajektů na samotné zmíněné ostrůvky. Je tedy velmi oblíben turisty, kteří tak stráví (tak jako my) na Staten Islandu asi tak deset minut, a míří tou samou lodí zase zpět na Manhattan. Místní se samozřejmě snaží si z turistického koláče uzobnout víc, a lákají turisty všemožnými plakáty, aby se podívali i dál, ale obávám se, že je to marné…J 

Co by to bylo za návštěvu New Yorku, kdybychom se nepodívali na „Vrahy z Wall Streetu“. Sice už není možné se podívat dovnitř (stejně jako na spoustě dalších míst byl i zde volný přístup turistů po 11.září omezen resp. zrušen), ale i zvenčí se u toho člověk musí vyfotit. Zatímco vrazi z Wall Streetu kmitali okolo na oběd, my jsme jim k tomu švejkovsky zarecitovali báseň vojína Jasánka, kterak před nimi strážíme spánek našich dětí, abychom následně zamířili k Brooklynskému mostu. 

New York pochopitelně nemá nic tak starého, jako je most Karlův, ovšem ty, co má, také stojí za to. Speciálně ten Brooklynský, také již nějakých těch 130 let starý, stojí za procházku. Kromě nezbytných osmi pruhů silnice má ve vyvýšeném patře i lávku pro pěší, takže se dá po něm přejít suchou nohou do Brooklynu na druhém břehu East River. To je název trochu matoucí, protože to není ani tak řeka, jako mořský průliv, oddělující ostrov Long Island od pevniny, resp. ostrova Manhattan, ale budiž. 

Další den nás čekala vyhlídka číslo dvě, ta slavnější – Empire State Building. Původně přístaviště vzducholodí, které po katastrofě Hindenburgu a s nástupem druhé světové války ztratilo svůj význam, je nyní po pádu „dvojčat“ opět nejvyšší budovou v New Yorku. S patřičným výhledem, neboť nabízí oproti Rockefellerově Centru ještě 16 pater navíc. Bohužel ten den už bylo trochu pod mrakem, ale co, člověk si nemůže vybírat. Ještě jednu vyhlídkovou atrakci jsem na dnešek naplánoval, a tou je newyorská „tramway“. Ne, nesvezli jsme se mezi mrakodrapy řinčící šalinou, pod tímto názvem se skrývá visutá lanovka, spojující Manhattan s vedlejším ostrůvkem Rooseveltovým. Ačkoliv je jednotlivé jízdné dražší, než v metru nebo autobusu (čtyři dolary namísto dvou), je to součást MHD, takže na ní MetroCard platí. To jen tak pro informaci. Z lanovky je hezký výhled do stran na East River a okolí, a zároveň šikmo dolů na most Queensboro Bridge, jehož je lanovka vlastně součástí. 

Coby správný militarista a válečný štváč jsem si nemohl nechat ujít příležitost navštívit „živou“ letadlovou loď. Je to sice už vlastně babička, protože je ještě z druhé světové, ale co, letadlovou loď našinec moc často neuvidí, byť je z ní pouhé muzeum a plocha pro výstavu letadel. Každému, kdo se zajímá o lodi nebo letadla mohu návštěvu „Intrepid Sea-Air-Space Museum“ vřele doporučit. 

Následující den jsme zamířili vyjímečně na sever, namísto Midtownu nás čekaly tři zajímavosti na okraji Harlemu. První z nich je hrobka generála Granta a jeho manželky, druhým Riverside Church, kopie slavné katedrály v Chartres, a třetím pak katedrála Sv. Jana. Ne, jsem ateista, nicméně na pěkný kostel se vždycky rád podívám. A tohle za to rozhodně stálo. Další na programu bylo Muzeum města New Yorku, které se však ukázalo být celkem zklamáním, protože namísto očekávaných expozic o historii města jde spíše o muzeum provozované městem, které slouží k expozicím příliš s městem nesouvisejícím. Zklamání prožila i má drahá polovička, neboť další bod, to Central Park ZOO, neměl příliš společného s naším oblíbeným animovaným filmem Madagaskar. Kdo film znáte, tak víte, že ve zdejší ZOO sídlil lev Alex, zebra Marty, žirafa Melmen, a další. Bohužel, Central Park ZOO neobsahuje ani jeden z těchto druhů, neboť se jedná o malou dětskou ZOO, zaměřenou na prostorově nenáročné druhy fauny, jako jsou tučňáci, nebo tropické ptactvo. Těžko zde očekávat třeba právě zebru, která by bez výběhu asi dlouho fungovat nemohla. Leda by se šla projet metrem, ale to by asi také neklaplo. 

Nastal čtvrtek, a s ním jediné tři předem zajištěné a zarezervované události. První byla prohlídka City Hall, neboli radnice. Bohužel ten den zrovna začala vánice, takže jsme si po slunečném a zamračeném dni vyzkoušeli i třetí variantu zimy. Uvnitř bylo sice teplo, nicméně vánice ovlivňovala dění i uvnitř. Konkrétně tím, že ten den dobíhal nějaký řetězový maraton z Idaha či co, a konečnou měli právě tady. Namísto předávání jakéhosi věnce před radnicí muselo kvůli kamerám všechno proběhnout improvizovaně uvnitř, takže byl všude krásný zmatek. Nicméně prohlídka byla pěkná, průvodkyně sice nastydlá, ale znalá tématiky, takže to rozhodně nebyl ztracený čas. Druhým bodem dne bylo zlato. Přesněji: HODNĚ ZLATA. Úplně nejpřesněji: prohlídka podzemí Federal Reserve Bank of New York. Kromě klasické prohlídky výstavy v přízemí se totiž lze přes internet domluvit a zapsat na prohlídku samotného trezoru se zlatem. Procházet čtyři metry tlustými ocelovými dveřmi není nic pro klaustrofobiky, ale to, co je za nimi, ocení každá žena (tu svojí jsem odtamtud nemohl dostat), ale přiznejme si, i každý muž. Bohužel se nemohlo fotit (kupodivu J ). V zásadě to tam vypadá jako ve školních šatnách, akorát že v zamřížovaných kójích okolo nejsou dětské bundy a boty, ale desítky, možná stovky, tun zlata v různě tvarovaných cihlách. Kóje jsou označeny jen čísly, každá ta kóje však znamená jednu zemi, nebo mezinárodní organizaci. Různé státy světa si sem umístily své zlaté rezervy během nebo po druhé světové válce. Je zajímavé, že to umístění je tu zdarma, veškeré zabezpečení atd. jde na účet podniku. Zajímavé bylo i obutí zaměstnanců – jelikož každá z cihel váží deset kilo, a při případném převržení vozíku se jich sesype několik desítek, nosí manipulující kovové boty. Asi to není úplně nejpohodlnější, ale zase lepší, než noha na kaši. Pro ukázku účinků pádu takové hromádky cihel stačily hluboké vrypy v betonové podlaze pod našima nohama, kde se před několika lety taková nehoda stala. I po několika nátěrech byly v podlaze stále několika centimetrové jamky. Být tam něčí noha, tak si asi už nezaběhá… 

Po bance následoval opětovný přesun na letiště. Ne, ještě jsme neodlétali, ale půjčovali si tam auto. Po menším trapasu, protože jsme si chytře nevzali české řidičáky, když máme ty mezinárodní, a tudíž nám nechtěli auto půjčit, jsem nakonec jednu slečnu ukecal, a vozítko jsme dostali.

Třetím bodem programu byla návštěva hokejového zápasu. Vloni to nevyšlo, protože už bylo jaro, a playoff zrovna nikdo po cestě nehrál, ale letos jsem si to už ujít nenechal. Věděl jsem, že New York Islanders vlastně nejsou v New Yorku, a že tudíž hala není na mojí mapě NYC, ale bláhově jsem se domníval, že když se budu k hale blížit, narazím na směrovky. Bohužel, nenarazil, takže se hledání haly změnilo v kroužení po okolí. Díky tomu jsme přišli o celou první třetinu, ale asi nebylo čeho litovat, neboť domácí se, narozdíl od hostujících Boston Bruins, ukázali jako absolutní lemry, které by netrefily ani prázdnou bránu. Je ale zajímavé, že ačkoliv jsou Islanders bezkonkurenčně poslední, a sídlí na vzdáleném předměstí v chudé oblasti, tak je šestnáctitisícová hala víceméně vyprodaná i přes třicetistupňový mráz a vánici, kterou sem museli všichni ti lidé přijet.

Oko hokejového fanouška tak těšili takřka výhradně hosté, ale činili tak aktivně, takže se aspoň bylo na co dívat, byť naše okolí v dresech domácích to asi vidělo jinak. Procento lidí v dresech bylo překvapující, vzhledem k tomu, že fandění v evropském stylu zde hledat opravdu nemůžete. Pojem kotel tu nikdo nezná, akorát v levnějších sektorech pod střechou je hustota dresů větší. Párkrát za zápas se ozve „Let’s go (doplň jméno klubu)“, a tím to končí. Nutno uznat, že v takovém případě se ale zase zapojuje celá hala, a zní to opravdu dobře.

Hala samotná je betonové monstrum tak říkajíc v polích, obklopená asi tak dvacetinásobně velkým parkovištěm. Asi vyasfaltovaným, ale to pod vrstvou sněhu nebylo poznat. Po loňské zkušenosti z Denveru jsme se ale toho počtu aut už neděsili, a Američané opět nezklamali – parkoviště bylo vyprázdněno klidně, plynule, a rychlostí, jakou v Evropě nezažijete.

Následoval přesun za město, neboť na další den jsme měli v plánu navštívit ještě blízko ležící Philadelphii. Z toho nakonec sešlo, neboť ráno v televizi hlásili ještě brutálnější mrazy, a navíc tam měl tou dobou řečnit Obama, takže bylo jasné, že město bude obležené lidmi. Náhradní plán – nakupování v okolních shopping mallech – mé ženské spolucestovatelky samozřejmě nadchnul, takže Philadelphia holt musí počkat na příště.

Ještě jednu věc hlásili – na řece Hudson přistálo nouzově letadlo. Koukali jsme na sebe jako vyjevení, o ničem takovém jsme neměli ani tušení, a to bylo místo přistání asi tak dvě stě metrů od našeho hotelu. Navíc tou dobou jsme zrovna v hotelu byli, vyzvedávali jsme si věci a odjížděli na letiště; plus jsem si ještě pokecal s jedním agilním důchodcem, co se zrovna ubytovával – vyšlo najevo, že v šedesátých letech sloužil pár let v Bavorsku, a připravoval se na české tanky, až se rozjedou k Rýnu. Škoda, že jsme se nepotkali o den dřív, pozval bych ho na pár piv…

Po svém předchozím výletu jsem psal o mýtech o Američanech. Jeden se nyní potvrdil. Tedy, není to ani tak mýtus, jako objekt vtipů. Všichni newyorčané si dělají legraci z New Jersey, resp. jejích obyvatel. Průměrná žena z Jersey podle nich nosí vlasy á la Peggy Bunda, průměrný muž zase zlaté přívěsky a oblečení z 80.let, atd atd atd.. To o oblečení a účesech je samozřejmě hloupost, ale nutno uznat, v Jersey fakt nic moc není. Možná někde dále od města dostojí svému mottu „The Garden State“, ale jinak vypadá opravdu jen jako souhrn nákupních středisek, dálnic, letiště Newark, a přístavu.

Tím to ale také skončilo – čekal nás už jen přesun na letiště, poslední nákup, 14ti uncový stejk z kansaské kravičky, a jedno expresní Jumbo, které díky příznivému větru překonalo rychlost zvuku. Naštěstí jen vůči zemskému povrchu, protože by to asi jeho konstrukce jinak neustála, ale byl to trochu nezvyk, číst si ukazatel rychlosti 1280 km/h. 

New York rozhodně nezklamal. Asi ho nezařadím do svého žebříčku míst, kde bych chtěl bydlet, ale stoprocentně nedošlo k naplnění temných proroctví o nebezpečnosti chůze po ulicích, nebo o všeobecné nafoukanosti. Lidé jsou tam jako všude jinde, procento blbců je taky naprosto stejné, jako v Praze, Brně, nebo Kotěhůlkách. New York je ale prostě jiný. A proto stojí za to se tam podívat.

P.S.: stejně byla ta nána určitě z Jersey...