Dobrý člověk ještě žije

Historie se opravdu může opakovat, a to za docela zajímavých okolností. Jimmy Floyd Hasselbaink byl ikonou Chelsea FC, byť tam působil relativně krátce. Nicméně když pak nastoupil za Charlton Athletics, a jeho první gól padl, co čert nechtěl, na Stamford Bridge, vyrovnával, tuším, na 1:1. Následovalo gesto, které vzalo u srdce asi každého fotbalového fanouška. Rozpačité pokrčení rameny a smutný úšklebek, směřovaný k domácím fanouškům.

Hasselbaink možná někdy navštěvoval dramatický kroužek na škole, ale troufám si s jistotou tvrdit, že určitě nebyl vystudovaný herec. Nicméně z jeho výrazu doslova sálal vzkaz: „Sorry, hoši, ale co jsem měl dělat? Přece to schválně nezahodím.“ Stadion asi poprvé v historii aplaudoval hráči soupeře, navíc městského rivala (i když při počtu londýnských klubů je tento pojem dost devalvovaný).

Přesuňme se teď v čase a prostoru. Místo teplého zářijového odpoledne studený listopad. Místo prosluněného Stamford Bridge promrzlý Eden. Něco je však stejné. Také probíhá malý návrat ikony. Štěpán Vachoušek sice strávil ve Slavii jen 1,5 roku, ale zapsal se nesmazatelně jako gólový hráč, a oblíbenec tribun. Ze Slavie odešel (za slušný peníz pro sebe i Slavii) v roce 2003 do zahraničí, aby se po pěti letech vrátil na české trávníky. Avšak ne do Slavie, takže nastalo nevyhnutelné, a nastoupil v dresu soupeře proti sešívaným. Ba co hůř, po deseti minutách se dostal k odraženému míči, a dokázal to, co se mu nepodařilo celý podzim - nekompromisně uklidil míč kolem klubka hráčů k tyči Vaniakovy brány, přímo pod tisícihlavým kotlem nejvěrnějších slávistů.

Už chápu, jak se mohli cítit před dvěma lety fanoušci Chelsea. Váš oblíbený hráč právě deset metrů od vás vstřelil gól vašemu týmu. Navíc gól vedoucí, takže všem bylo jasné, že se Teplice zatáhnou v deseti lidech na své vápno, a ze zápasu bude bramboračka. Tuhle rozpolcenost evidentně cítili všichni kolem: všechno ztichlo, nikdo nenadává, ozývá se jen pár pískajících jednotlivců, kteří nejspíš netuší nic o historii; netuší, kdo to je Štěpán Vachoušek, a kolik krásných fotbalových momentů slávistům minulosti připravil. Sám hráč je na tom evidentně podobně, a předvádí, byť v menší míře, podobné gesto, jako Jimmy Floyd Hasselbaink. Pohled na Štěpána Vachouška, jak stojí se skoro až smutným výrazem ve tváři pod kotlem slávistů a náznakem omluvně roztahuje dlaně, mi téměř vynahrazuje zklamání z obdržené branky.

Abych nevyvolal špatný výklad – fanoušci Teplic se nemusí bát, že by Štěpán Vachoušek nepodával v jejich dresu stoprocentní výkony, že by na něj nebylo spolehnutí. K Teplicím určitě nemá nijak záporný vztah, to by se tam nevracel za jakékoliv peníze. I včera byl jedním z nejlepších hráčů Teplic na hřišti, a jeho talent i fotbalové zkušenosti byly vidět na každém kroku.

Možná jsem příliš patetický, nebo nostalgický, a přeceňuji jedno malé gesto. Ale v době, kdy je fotbal ovládán agenty a přestupními částkami, člověka potěší fakt, že přes to všechno zůstává v některých hráčích úcta k tradici a minulosti, a že i fotbalový profesionál má lidskou duši.

Jediné, co mne mrzí, že jsme ani já, ani nikdo jiný nezačali vyvolávat jeho jméno, ta paralela by pak byla dokonalá. Martin Vaniak by určitě pochopil, že to nebylo nijak mířeno proti němu. Nicméně nestalo se, takže aspoň takhle – Štěpáne, díky!