Bezdomovci

Častá replika mého oblíbence Colomba zní: "Moje žena vždycky říká...". Ta moje, nejčastěji před spaním, slastně zachumlaná do peřiny, říká: "Já bych nemohla být bezdomovec! Spát v té zimě na ulici... Brr!". A pak vedeme dlouhé akademické hovory o tom, jak se tak dá stát bezdomovcem. Dovedu pochopit, že když žena obere muže při rozvodu o byt, a zároveň dotyčný přijde shodou okolností o práci, tak to může dotyčného dostat k příliš blízkému přátelství s půllitrem, a skončit tím, že propije prostě všechno včetně dokladů a misky pro kočku, a skončí na ulici. Ale to je takových případů tolik??

Možná jsem bláhový, možná jsem naivní, možná nezkušený a životem neotrkaný. Ale prostě nedovedu pochopit, co může člověka zlomit natolik, že radši tráví noci na lavičce, než aby se pokusil s tím něco udělat. A nevěřím tomu, že není možné si sehnat práci. Pokud nejsem invalida (jak spousta bezdomovců ráda předstírá), tak přece vždycky můžu dělat manuálně. I těch pár šupů, co si vydělám mezi ukrajinskými dělníky jako absolutně nekvalifikovaný přidavač na stavbě, je přece lepší, než sedět s nataženou rukou před nádražím.

Apropos, nádraží! Tak nám (konečně) začali rekonstruovat Hlavní nádraží, paní Müllerová! Záslužná to činnost. Ale je zajímavé sledovat reakce veřejnosti. Nikdo, kupodivu, nenapadá výběrové řízení, kterým jej získali Italové do dlouhodobého nájmu. On tam asi ani žádný problém není, a buďme rádi, že se do toho vůbec někdo pustil. Největší starostí veřejnosti je ale fakt, že se díky tomu nebozí bezdomovci budou muset přesunout k Muzeu, a že se tudíž z okolí Muzea stane nebezpečná zóna. To jako doteď na nádraží a v parku před ním nebezpečno nebylo? Nebo snad máme obětovat Hlavní nádraží, aby měli chudinkové opuštění kde bydlet?? A samozřejmě pak nadávat na Dráhy, že je na nádraží špinavo, a všude jsou pomočení bezdomovci a pohublé slečny s prázdným pohledem, žebrající každý den znovu a znovu o drobné na jízdenku do Nymburka... Tak hluboko snad naše společnost ještě neklesla, aby se přizpůsobovala těm neschopným úplně ve všem...

Anebo ano? To už dospěla naše společnost do takového stadia laciné sounáležitosti, že budeme určovat naše životy podle těch, kdo selhali v řízení toho svého? To už jsme na tom vážně tak špatně?