Vítězem Eurovize je nebinární rapper Nemo v sukni, verdiktem Ústavního soudu je, že ke změně pohlaví není třeba změna pohlaví a přesto Česko obtěžuje LGBT+ komunitu nejvíce v Evropě. Co bude dál?
„Po Eurovizi zůstala hořká pachuť“, říká nadpis článku na Novinkách.
Já jsem si prve myslel, že tou pachutí je LGBT propaganda a vyloučení někoho, kdo na jednu pořadatelku prý ukázal jakési agresivní gesto (snad pěsť zaťatou, snad o něco méně zaťatou, kdy vyčnívá prostředník), nebo pachuť z toho, že tam policie musela pacifikovat propalestinské protestanty v čele se známou výtržnicí Gretou Thunberg. Nakonec se ovšem z té pachuti vyklubal strašlivý skandál, že na té soutěži nebylo dovoleno vlát vlajkám Evropské unie...
Je to signifikantní příklad ztráty smyslu pro realitu a racionalitu, neochoty pojmenovat problémy skutečné a zveličování problémů marginálních či domnělých. Tento společenský pohyb dnes neprobíhá – jak by se dalo předpokládat – od nižších k vyšším patrům společnosti, nýbrž od autorit a elit k řadovým občanům.
Prvním příkladem budiž náš Ústavní soud, jenž rozhodl, že pro změnu pohlaví nebude třeba operace. Soudce zpravodaj Jirsa rozhodnutí zdůvodnil následovně:
„Chirurgické zákroky zasahují do lidské důstojnosti, jsou požadovány i po těch, kteří je podstoupit nechtějí. Je v rozporu s lidskou důstojností, aby po nich stát pouze pro účely statusu pohlaví požadoval změnu vzhledu a funkčnosti jejich těla,“ zdůraznil.
Takové rozhodnutí je výsměchem logice i principu, na kterém soud rozhoduje pouze závažné a ne bagatelní případy. Pochopitelně, že nechce-li někdo podstoupit chirurgický zákrok s odstraněním znaků toho pohlaví, které nechce, pak ani nechce změnit pohlaví a jde u něj o stylizaci, identifikaci, zmatenost, prostě psychické problémy. V žádném případě u takového jedince nejde o kriticky nutnou potřebu danou jeho zdravotním stavem, to jest vrozeným nesouladem psychického nastavení a fyzické podoby jeho těla.
Pochopitelně, někomu takovému by vůbec změna pohlaví neměla být umožněna. Už pro jeho dobro: Přibývá těch, kteří změny pohlaví litují, což je logické: Čím je něco snažší, tím více lidí to učiní bez toho, že by opravdu museli.
Ne, ústavní soudci nejsou omezenci, kteří by tyto rozpory nechápali. Zjevně jsou však ochotni podpořit tyto chaotické požadavky z pozice aktivistů a podílníků na moci. Obojí je ovšem také popřením morálních kvalit, které bychom měli od soudců – zvláště toho nejvyššího soudního orgánu v zemi – vyžadovat.
Dalším příkladem, kdy autority záměrně manipulativně vykládají realitu, je výzkum Agentury Evropské unie pro základní práva. Suché tvrzení z perexu článku říká:
„V Česku se loni s nějakou formou obtěžování včetně výhrůžek násilím nebo urážlivých komentářů kvůli své menšinové sexuální orientaci či genderové identitě setkalo 63 procent lidí z komunity LGBT+, což je nejvíce ze zemí Evropské unie.“
Vyplývá však něco takového skutečně z daného průzkumu? Ale samozřejmě, že nikoli. Prostě 63% příslušníků LGBT+ komunity v Česku při daném průzkumu odpovědělo kladně na otázku:
„Kolikrát někdo za posledních 12 měsíců udělal některou z následujících věcí [to znamená každou ze šesti typy obtěžování dotazované v průzkumu], protože jste LGBTIQ?’
Přičemž se jednalo o tyto typy obytěžování:
― urážlivé nebo výhružné komentáře učiněné osobně
― výhrůžky násilím učiněné osobně
― urážlivá gesta nebo nevhodné zírání
― chování, jako je potloukání se nebo záměrné následování
výhružným způsobem
― urážlivé nebo výhružné e-maily nebo textové zprávy
― urážlivé komentáře o nich na internetu.
Je zkrátka třeba umět manipulativně položit otázku: Samozřejmě, že do výše uvedených možností se schová téměř cokoli, od agresivního a úmyslného chování po zakomplexovanou urážlivost respondenta otázky v situaci, která nijak nevybočuje z mezí normálního společenského kontaktu. V žádném případě, ani z velkého a přesně vyhodnoceného statistického vzorku nelze z odpovědí na tak manipulativně a nekonkrétně položenou otázku něco vyvozovat.
Kromě toho je třeba upozornit na dvě věci:
1) Fakt, že někdo ODPOVĚDĚL že byl obtěžován ještě neznamená, že skutečně obtěžován BYL.
2) V LGBT+ komunitě jsou lidé, kteří si nejsou jistí svojí sexualitou, ba ani svým pohlavím. Lze tedy předpokládat zvýšenou labilitu těchto jedinců. Budou-li tedy „neziskové“ organizace, mediální mainstream i různé evropské agentury šířit výše uvedené „výzkumy“, je logické, že jen na principu konformity s názorem „je Ti ubližováno“ v dané komunitě přibude těch, kteří o tom sami sebe přesvědčí.
Jenže ptaním se menšin na jejich pocity to zdaleka nekončí. Co asi na základě takových „průzkumů“ bude obsahem výuky LGBT+ témat na českých školách, když pan ministr školství je přesvědčen, že to na naše školy patří? a když se objevují snahy prosazovat tato témata do škol pohledem neziskovek a ne vědy? Ačkoli, považuje-li se někdo za „nebinárního“, může to být něco tak subjektivního jako když se schizofrenik Franta považuje za zpěvačku Madonnu. Oběma je třeba věnovat lékařskou péči a podporu od jeho bližních, ale neexistuje důvod o nich učit na školách a už vůbec ne považovat jejich stav za normální a standardní.
Ptal se někdo nás občanů, rodičů, společnosti jako svých bližních, zda tuto agendu chceme mezi sebou, zda ji chceme vnucovat našim dětem?
Stav, kdy je LGBT agenda, stejně jako další agendy typické pro „woke“ hnutí (třeba “klimatický“ aktivismus) stále častěji prosazována bez toho, že by se k ní měli právo vyjádřit – a třeba ji i odmítnout – volbou občané bohužel odpovídá onomu stavu, kdy rozhodují nikým nevolené autority a elity – jako za minulého režimu.
Tento stav je tedy i symptomem dalšího nebezpečného společenského pohybu:
Autority a elity se vzdalují řadovým občanům, přitom právě z jejich středu by měly vycházet a jejich zájmy hájit. Pouze budou-li elity opět reprezentovat většinu společnosti – a většina společnosti je za elitu také bude považovat! – vrátíme se do rovnováhy a ne do z kloubů vymknuté společnosti, vynucené aktivisty z řad neziskovek, médií, politiků a soudců. Teprve poté můžeme čekat i pokles zmateností a neuróz aktivisticky vykládaných za nové objektivní vědecké pojmy lidského bytí.
