A vám někdo řekl, že to bude tak těžký?

Život s dětmi je oproti předchozímu bezdětnému klídku něco jako věčná improvizace, nekonečné provizorium. A zatím jsem si nezvykla, že to tak bude napořád. Přestože by člověk své děti (v našem případě 1 a 3 roky staré) neměnil a dýchal by za ně, padá u nás občas věta: „Já chci zpátky svůj život!“

Rovnováha pravděpodobně nastane v okamžiku, kdy pochopíme, že momentální stav není prozatímní, ale definitivní. Až se smíříme s tím, že v tomto novém životě se ani o víkendu nespí do devíti, nesnídá celé dopoledne a nedají se u toho přečíst dvoje noviny. Že z domu nelze odejít během dvou minut, ale že na opuštění základny je třeba začít se chystat přibližně hodinu před okamžikem O. Že neexistuje možnost pustit si večer film pěkně nahlas se všemi zvukovými efekty, zhlédnout celou sérii Dextera v kuse (maximálně tak Ovečku Shaun) nebo se spontánně rozhodnout vyrazit kamkoli. Soustředěné činnosti jakéhokoli druhu se dá věnovat výhradně po dětské večerce a ve vlastním zájmu pouze tiše.

V bezdětných párech plánujících založení rodiny děti většinou vzbuzují nadšení a dojetí (dle míry vychovanosti, šikovnosti a roztomilosti – těch dětí), nebo naopak přesvědčení, že jednou ty svoje potomky vychovají mnohem lépe. Mají partnera, vzdělání, práci, bydlení, nějaké to zvířátko – teď jsou na řadě děti. Nikdo je ale nevaruje, jak moc je rodičovství náročné – psychicky i fyzicky (finančně samozřejmě taky). A oni si to ani nechtějí připustit. Všeobecně se totiž rodičovství romanticky prezentuje jako nejkrásnější životní etapa, něco jako pozemský ekvivalent ráje. Když oznámíte, že čekáte miminko, většině žen se dojetím zamlží zrak a ostatní srdečně gratulují. Žádná varování nebo upozornění.

Po dotazování mezi přáteli jsme zjistili, že kupodivu až na jednu poznámku typu „tak teď vám začne skutečný život“, nikomu okolí nevylíčilo úskalí každodenní péče o malé děti. Samozřejmě jsme svéprávní (dokonce i študovaní) a věděli jsme, že nás čeká velká zodpovědnost a že se nám změní život. Nečekali jsme však takou vichřici. Náročnost nonstop servisu den za dnem a rok za rokem nás reálně vyčerpává.

Cestou kolem dětských hřišť vidíte spokojené maminky a hrající si batolátka. Stinné stránky zapadnou, pokud se vůbec zmíní. Nikdo se moc nechlubí, že má dětí někdy plné zuby, že něco nezvládá nebo mu občas (vy)tečou nervy a ulítne ruka. Nebýt chodící reklamou na rodičovské blaho se nenosí. I vaši rodiče vzpomínají na svoje vychovatelské začátky zpravidla s úsměvem na tváři, zasněně vypravují, co jste spolu všechno podnikali, jak to bylo báječné. Ty horší věci postupně zapomenou. Alespoň mně tedy nic neřekli. Byla jsem připravená na počáteční nápor, ale ne nato, že to nasazení bude trvat dál a dál. Naopak se mi zdá, že v prvních měsících života miminka to byla spíše pohoda.

Když jsem se nedávno od kamarádky dozvěděla, že je těhotná, vytanuly mi na mysli lecjaké lahůdky, které ji i manžela pravděpodobně čekají. Mohla bych jí vypravovat o …doplňte si sami dle libosti (my momentálně bojujeme s obdobím vzdoru, únavou, věčným nepořádkem, strkanicemi mezi dětmi, stálým kňouráním… prostě za zachování duševního zdraví a důstojných životních podmínek). Měla jsem to na jazyku, ale neřekla jsem jí nic. Nechtěla jsem jí kazit těšení na rodičovství. Stejně ten kolotoč čeká všechny rodiče a každý to musí na začátku prostě nějak přežít. Navíc život s dětmi je velká legrace, pusinkovat jejich buclaté tvářičky nádherný pocit, vidět je objevovat svět nezapomenutelné. A největší blaho je, když je jdete zkontrolovat do postýlek a ony už spinkají a klidně oddychují. Ale taky je to fakt těžký.

Pro upřesnění: Větou „Já chci zpátky svůj život!“ není myšleno, že se chceme zbavit dětí. Naopak bychom se rádi dobrali stavu, kdy si i s nimi dokážeme vytvořit pohodu a užít si třeba trochu odpočinku. Zatím to moc neumíme.