Óda na mateřskou (strunu) aneb Zásobníček hřejivých okamžiků I

Často si v duchu umiňuju, že právě tenhle okamžik, úsměv, tohle kouknutí či srandovní slovíčko si musím zapamatovat (někdy bych naopak některé věci radši neviděla, neslyšela). Pokouším se zaznamenat si pár chvil jednoho běžného dne s malými dětmi. Prý na to budu jednou hrozně ráda vzpomínat. Ale já si to užívám už teď (hrozně).

Ráno se povaluju a děti po mně lezou. Chvílemi odbíhají (Evelínka, 3) a odlézají (Vašík, 1) hrát si či se přetahovat o hračky, aby se zase vrátili a přitulili. Obzvláště náš chlapeček je neuvěřitelně mazlivý. Přiřítí se, supí a heká, šoupe kolínkama a zadělává na díry v dalších tepláčkách. Labužnicky sebou práskne do peřin a vyvaluje se vedle mě. Holčička se nedá zahanbit a hlásí, že se jde pochovat. Tolik lásky na jedné hromadě… Je něco hezčího?

Nechce se mi vstávat, protože následuje otravná rutina kolem mytí a oblékání, příprava snídaně. Každý den jak přes kopírák a nedá se tomu vyhnout. Ovšem až to bude probíhat v chvatu před odchodem do školky a do práce, tak budu nostalgicky vzpomínat…

Po snídani, přečtení kousku novin a chvilce hraní (lépe řečeno rozházení dostatečné porce hraček) vyrážíme na vzduch – tedy pokud je nám nakloněno počasí, zdravotní stav všech zúčastněných i nálada. Vypravování se na procházku mě děsí předem a jsem z něj většinou zpocená až … na zádech. Lítám od jednoho k druhému, abych nic nezapomněla. Než Vašíka celého obleču, poodleze zase někam za roh a z nohou mu sklouznou pracně nasazené botičky. Dceru upnu do oteplovacích kalhot a ona si vzpomene, že potřebuje na záchod. Nakonec už jsou děti připravené na chodníčku za dveřmi a volají maminku, která v triku a pantoflích brzdí výpravu. Tiše (a pak i hlasitě) nadávám a běhám z místnosti do místnosti, abych sbalila zapomenuté věci. Když už jsme konečně venku, když jsou nasazeny všechny rukavičky, čepičky, botičky, namazané tvářičky, zabalená pitíčka i všemožné propriety pro všechny případy, tak pak panuje největší pohoda. Čirá radost z mateřství. Dá se jen tak jít, děti se zabaví koukáním na svět.

Doma je to náročnější. Neustálá pozornost je někdy vyčerpávající. Chlapeček se naučil vylézt na schody, na parapety oken (asi 35 cm nad zemí), na židli nebo konferenční stolek. Teď se neustále snaží někam vydrápat. Dokonce už zdolá celé schodiště oběma směry. Samozřejmě máme vrátka, ale už se stalo, že vyhmátl naši nepozornost. Prdelka s plínou se mu jen kmitala a sprintoval, aby byl nahoře dřív, než mu to zarazíme. Ve všem napodobuje sestru, takže o zábavu máme postaráno.

Sedím v pracovně a dostávám tik do oka, jak dcera bliká lampičkou a zároveň hučí do nějaké plechové krabičky. Vyluzuje šílený zvuk podobný bučení a v pozadí hrají koledy - jak roztomilé. Najednou je podezřelý klid, otáčím se. Obě děti stojí na parapetu okna a balancují. Ach jooooooo! Snad si syn moc nenamele, až jednou spadne. Jinak nepochopí, že je to nebezpečné. Většinou neopakuje stejné chyby dvakrát. Zároveň odhodlaně cucá jednu z nálepek, které seškrábal z okenní tabule. Přežvykuje, asi se mu lepí na patro. Během psaní těchto řádků se naučil vylézt i na koženou sedačku. Myslela jsem, že ta mu bude odolávat déle, vždyť mu podkluzují nožičky. Ale urputně se snaží a nějak se tam nakonec vždycky dostane. Vítězoslavně si klekne až na zdolaném vrcholu, ruce zvedá nad hlavu a ukazuje, jak je veliký. Dcera se mě ptá, kdy Vašík spadne. Co na to říct? Je to jen otázka času.

V knihovně je vystavená čerstvá fotka ze synova vítání občánků. Roční dítě trůní v kolíbce a zamyšleně hledí do budoucnosti. Dcera ovšem konstatuje, že tam sedí jako strejc. Musím se smát a nechápu, kde k tomu přišla. Je chodící nádoba podobných výroků. Jen nemám disciplínu zapisovat si je.

Dostávám od ní hlášení, že brácha je pokakanej jako pes. Pěkně řečeno. Při přebalování si uvědomuju, že zpívám refrén písničky Krávy, krávy a vesele bučím do rytmu (písničky Svěráka a Uhlíře u nás jedou a jsme z nich zblblí). Asi bych se nad sebou měla zamyslet. Evelínka vždycky vše připraví na přebalování – je pedant, na nic se nesmí zapomenout. Sleduje mě, zda utírám zadek správně, a mudruje, že až bude malá, tak taky bude mít pindíka. Vysvětluju jí, že pindíka mají všichni kluci a holčičky že mají…vy víte co. Zdá se, že už nám začíná období otázek na tělo (tedy na pindíka).

Pokračování příště…