Toužící po lásce a volící nevhodné partnery - hrdinka Tajné knihy

Většina lidí píšících deníky si bedlivě střeží jejich obsah. Zaznamenávají v nich nejen nejintimnější zážitky, ale i myšlenky a pocity, za které se někdy stydí i sami před sebou. Musí si je definovat, pojmenovat, vypořádat se s nimi. Proto je většinou nežádoucí, aby si je pročítal kdokoli další. Tu a tam někdo vydá svůj deník (autentický, zcenzurovaný či fiktivní) coby svědectví o prožitém - intimita je přebita nutkáním zveřejnit příběh. V případě Tajné knihy Ireny Obermannové má čtenář možnost přečíst si zároveň s příběhem i zápisky o niterném životě hrdinky. Stěžejní je vylíčení milostného vztahu, ale mě zaujaly spíše duševní prožitky pisatelky deníku (ať už je to postava fiktivní, nebo totožná s autorkou).

Samotný milostný příběh je triviální, nikam nesměřuje, nemá budoucnost, příliš nevybočuje z klasických scénářů milostných vztahů ženatého muže s mladší ženou – chtělo by se říct nuda. Každičké z mála setkání je rozpitváno ze všech stran, vytěženo až na dno. Jediné, co příběh ozvláštňuje, je objekt lásky titulní postavy, dle vyjádření autorky sám Václav Havel. Ale to je příliš málo - chybí nějaká hlubší myšlenka, přesah knihy.

Zajímavé je však bloudění hrdinky v každodenním osobním životě. Čekáte úvahy zralé ženy, nacházíte nejistoty dospívající dívky. Mohla by žít spokojený život matky dospělých dětí, soběstačné a samostatné ženy, známé a úspěšné spisovatelky. Místo toho se utápí v pochybnostech, smutcích (a často i alkoholu) - ochromená nejistotou, nebo snad strachem ze života. Chvílemi se propadá do depresí (dělá jí problém vstát z postele, dojít do obchodu, vyjít mezi lidi), je bezradná, nejistá, pasivní. Kolikrát se sama o sobě vyjadřuje jako o neschopné a hloupé. Ptáte se proč a nenacházíte odpověď.

Největší frustrace je viditelná v hrdinčině partnerském životě. Rázné osoby trpí při čtení o jejím desetiletém vztahu. Ženatý milenec si ji drží od těla. Ona jej přijme do své rodiny, mezi své přátele – on nic. On podvádí svoji manželku i milenku (jak posléze vyjde najevo), výčitkami trpí ona. Nakonec se rozchází, ale i tento krok musí udělat milenec, hrdinka nemá odvahu z destruktivního vztahu vystoupit, nepodniká nic, nechává to vyhnít.

Je paradoxní, že žena toužící po romantické lásce, intimitě, splynutí duší, upřímnosti (viz hlavní postava díla), nic z toho nemá. Místo aby pro naplnění svého ideálu něco aktivně udělala, spokojí se s málem a užírá se, protože uvnitř ví, že to jaksi není ono. Navíc se kvůli pochybnému mileneckému poměru cítí být zadaná a skutečného partnera nehledá. Raději ženatý milenec a další milenec (taky ženatý), než prázdná náruč. Raději něco, než nic. Dobrovolně volí věčné čekání na telefonát, pozvání kamkoli, nějaký signál, že na ni někdo myslí, má o ni zájem…

Jestliže si zapíšete podobné myšlenky a postřehy ze svého života, musíte nutně při jejich zpětném čtení dojít k závěru, že se někde děje chyba, že trčíte až po uši v … a že je třeba přehodnotit svoje chování a priority. Prostě terapie psaním. Zajímavá by kniha začala být v okamžiku, kdy by se hrdinka pokusila vypořádat se svými chybami, obavami, mindráky, když by se jí povedlo chytit druhý dech a změnit zažitý stereotyp. To by bylo skutečně inspirující. Takhle jen můžeme obdivovat (a trochu i nechápat) otevřenost a upřímnost, s jakou nám dává možnost nahlédnout do zákoutí své duše.