Věřím v Boha je nesmysl?

Tato slova opakovaně řečená hebraistou Jaroslavem Achabem Haidlerem ve Svátečním slovu v neděli 28. ledna 2013 mne oslovila a dovolím si na ně navázat jako laik.

Co mne na tom zaujalo? Uvědomil jsem si, že já říkám „věřím Bohu“ místo „věřím v Boha“, že je mi bližší „věřím komu“ než „věřím v koho“. Onen výrok „věřím Bohu“ jaksi předpokládá, že Bůh jest. Výrok „věřím v Boha“ vyjadřuje jen naději, že Bůh je. Řekneš lingvistický detail. Ale ne tak úplně.

Věřím v Boha… Věřím v Někoho… Věřím v Něco… Jak snadno se na to řekne, věříš v nic… Není negace Boha již zakleta v samotném výroku „věřím v Boha“? Jestliže věříš v existenci toho, co nemůžeš svými smysly poznat, pak to ani nemusí existovat.  Již delší dobu vnímám, že víra v Boha, je poněkud absurdní. Já mohu věřit Někomu, ale ne v Někoho.

Kdo je Ten, kterému věřím? Jeden z největších církevních učitelů ve třináctém století, svatý Tomáš Aquinský, předkládá dialektickou metodou ve svém díle Summa theologica několik cest k racionálnímu, logickému přijetí Boha. Přesto si myslím, že stejně se neobejdeš bez emocionálního skoku do náruče Boží.

Bůh sám o sobě svědčí mnohem jednodušeji. V druhé knize Mojžíšově Exodus na Mojžíšův dotaz po Jeho jménu odpovídá „Já jsem, který jsem“. (Ex3,14) To Židům stačilo. Neměli potřebu si dokazovat Jeho existenci. Prostě Jej vnímali, jako ochránce svého těžce zkoušeného národa.

Já osobně vnímám Boha a věřím Bohu. Přesto i tuto neděli půjdu na mši a budu se s ostatními věřícími modlit: Věřím v Boha… Je to jen lingvistický detail… Ostatně, jak chceš Nekonečno popsat konečným, omezeným slovem?