Rozvrat medicíny jako součást destrukce společnosti?

Otvírám knihu Ivana Illicha Limity medicíny – Nemesis medicíny – Zaprodané zdraví

Již léta přemýšlím, co je na našem zdravotnictví vystavěno chybně a jak to napravit. Již léta pozoruji, jak se naše zdravotní péče propadá do podivné polohy, ze které není úniku. To, co poznáváte v Praze již desetiletí, se teprve nyní dostává na vesnici. Proto až dnes mluvím o tom, že mne děsí propad společnosti a medicíny do pozice, ze které návrat do normálu nevidím. Otvírám knihu Ivana Illicha a očekávám příznivé podněty k přemýšlení.

Jako praktického lékaře mne již delší čas znepokojuje, jak lidé pohrdají kvalitní exaktní medicínou a uchylují se k empirickým, alternativním medicínám. Lidé pohrdají zkušenostmi lékaře a snaží se určit lékaři, za co budou vyhazovány peníze na naše zdraví. Lidé se chtějí vyšetřovat a léčit a užívat tabletky, které po lékaři požadují. Ale na vyléčení většinou netrvají. Navíc politici a média vzali pacientům důvěru k lékařům, čímž ze zdravotnictví odstranili základní a bezpodmínečné nosné medium úzdravy.

Další vážnou politickou chybou byla počáteční pauperizace lékařů, kteří byli donuceni podvádět, aby přežili. A to jsou dva základní faktory proměny trpícího pacienta hodného pomoci na pouhý objekt zdravotního vytěžení. Pomoc trpícímu pacientovi se stala vedlejším produktem vytěžovaného objektu proháněného zdravotnickým systémem. A paradoxem je, že pacient sám je s tím spokojen, že je vyšetřován a léčen. Má, co údajně chtěl, trochu brblá, ale stále volí ty politiky, kteří zdravotnictví do toho stavu přivedli.

To vše se děje na pozadí změn, které Ivan Illich popsal před dvaceti pěti lety ve svobodně fungujících státech. Člověk se staví nad přírodu, odmítá bolest, smrt a nakonec i bohatý, plný život. Rozjíždí tance farmaceutických firem, které jej spoutávají a vedou jej od samostatnosti do područí farmaceutickému průmyslu. Stejně snadno se nesamostatný člověk dostává do područí státu.

Výsledek? Totální rozvrat lidské osobnosti. Člověk pohrdnul přírodou, honí se za svým zdravím a za svojí dlouhověkostí po falešné stezce. Člověk, který nepřijme svoje lidství do všech důsledků, nemůže být ani šťastný, ani zdravý.

Jako další vážný politický omyl vnímám to, že pacient je zcela neodpovědný za proplacení zdravotní péče a že lékař není svobodný v léčbě svého pacienta podle jeho potřeb. Nezodpovědnost pacienta nehradí pacient, ale jeho ošetřující lékař.

Financování zdravotnictví je u nás prováděno cestou veřejnoprávního pseudopojištění, z jehož ovlivnění je lékař i pacient zcela vyloučen. Jde de facto o prolongaci předlistopadového socialistického pojištění. Odevzdáme zdravotní daň do tajemné díry pro nás netransparentních zdravotních pojišťoven a pak prý můžeme čerpat zdravotní péči do nekonečna. Ale to není pravda. V jakémsi zájmu falešně sociálním máme zdravotnictví zadarmo pro bohaté i chudé. V zájmu politickém máme hrazeny prkotiny, ale na vážnější onemocnění nejsou peníze a musíme je shánět přes televizi NOVA.

Nedostatky tohoto systému jsme mohli vnímat již v minulých krizových letech. A tyto nedostatky se mohou jen stupňovat, pokud pacient nebude osobně odpovědný za proplacení zdravotní péče. Ale toho se politici bojí. Proto nemáme skutečné zdravotní pojišťovny zprostředkující nám jistotu v ekonomickém vztahu mezi lékařem a pacientem. Zdá se, že ji nepotřebujeme a potřebovat nebudeme. Ale jak dlouho?

Nebude to dlouho trvat ani u nás, kdy propukne nepoměr na jedné straně mezi poptávkou společnosti pohrdající přírodou a přirozenými vztahy a její honbou za iluzí zdraví a dlouhověkosti a na druhé straně mezi nabídkou s nekonečnými možnosti našeho zdravotnictví. A zdravotní péče v současném systému bude neufinancovatelná. Spadneme tak do nedostupnosti kvalitní zdravotní péče. Ale zatím to naše politiky nepálí. A tak nemají potřebu cokoliv hasit.

Člověk dnes pohrdá bohatě prožitým životem v přirozené jednotě ve vzájemně dobrých přirozených vztazích, usiluje být pánem nad svými emocemi, pánem nad druhými lidmi, pánem nad přírodou. Ztratil svoji pokoru před životem, bolestí i smrtí a ve své pýše hledá i zdraví a nesmrtelnost cestou vzdálenou lidské přirozenosti. Ale i takový člověk se též může stát pacientem nebo lékařem uprostřed svých deformit se všemi nepříznivými důsledky pro medicínu. Proto otvírám knihu Ivana Illicha, abych lépe pochopil, co se děje s naší společností.