Proč český lékař propadá ztrátě chuti pracovat a žít - 2

V současnosti se provádí výzkum syndromu vyhoření českých lékařů. Tady jde o kvalitu našeho zdravotnictví. A syndrom vyhoření se stává problémem.

Uspokojení z práce

Ale to všechno, co jsme probírali v první části, není nic proti tomu, že lékař ztrácí smysluplnost své práce mnohem podstatněji. Naši vysokoškolští učitelé nás na to upozorňují desetiletí. Lékařská práce již dávno ztrácí individuální charakter a stává se stále více prací teamovou. Tím se lékaři vytrácí i pocit smysluplnosti jeho práce a vnímání svého vlastního osobního úspěchu.

V práci lékaře jsou drobnosti, kterých si musí umět vážit lékař sám na sobě. Ať už je to stanovení správné diagnózy z nedostatečně sdělených či zavádějících údajů pacienta, díky mravenčí práci a anamnestické dovednosti lékaře klást otázky pacientovi. Nebo rozpoznání vzácné choroby, která se vyskytuje zřídka. Nebo včasné rozpoznání chorobných změn, které pacientovi zachrání život nebo mu prodlouží kvalitu života.

Takový lékař ale musí umět zamhouřit oči nad negativismem pacienta, kterému zachránil život, a který beze špetky vděčnosti se tváří, že jej lékař zbytečně obtěžuje. Ještě bolestnější je, když lékař pozná chybu svého kolegy, ze stavovských důvodů ji nemůže sdělit svému pacientovi, chce jen změnit léčbu, aby byla racionální, ale pacient jeho znalostmi a dovednostmi pohrdá a věří jen svému chybujícímu lékaři.

Možná to bylo vždycky, ale dnes toho neúměrně přibývá. Pacient přichází s nevyvratitelným přesvědčením o své diagnóze a s přesvědčením o svém postupu vyšetřování a postupu léčby. Respektování reality, dovedností a medicínského umu lékaře je mu cizí. A lékař musí být rád, že jej pacient nedonutí k tomu, aby lékař pacientovi poškodil jeho zdraví. Když jde o drobnost, je lépe naduté, prázdné pýše pacienta raději nevzdorovat.

Jenže systém našeho zdravotnictví je ďábelský v tom, že umožňuje pacientovi rozhazovat peníze na zdravotní péči. Pacient tuto rozmařilost v žádném případě nehradí. Rozmařilost pacienta hradí jeho ošetřující lékař.

Další nemravností, kterých přibývá, je ku příkladu, že zdravý člověk simuluje chorobu a dožaduje se pracovní neschopnosti. Nebo přijde, že má vysokou pojistku, a žádá, aby mu lékař v dokumentaci vyrobil úraz. A když se v lékaři všechno bouří a dá to najevo svému pacientovi, dozví se, že je starý a že se do této společnosti již nehodí.

Mnohý čtenář řekne, že jde o prkotiny, že lékař musí být silnou osobností, že musí všechno vydržet. Avšak pokud se ty prkotiny sejdou s tím, že nevzdělaný úředník ministerstva či pojišťovny brání lékaři ve smysluplné práci a připravuje mu nejrůznější příkoří, pak by i lékař nejraději utekl. Lékař je také jen člověk!

I mně se stalo, že zhnusen tím vším jsem v ordinaci otevřel láhev slivovice a pořádně si přihnul. „To nesmíš“, volala žena z vedlejší místnosti, „užívej znovu antidepresiva“. A tak já vám dnes kladu otázku, jsou snad antidepresiva řešením pro naše rozvrácené zdravotnictví?                                  

Mnozí z nás vnímáme principy, které mohou naše zdravotnictví opět postavit na nohy. Ale k tomu chybí politická vůle a pýcha úředníků, kteří vymysleli náš evropský pseudosociální systém financování našeho zdravotnictví. A tak se to jeví, že musí evropský konstruktivistický, nepřirozený, socialistický systém nejdříve zkrachovat, abychom mohli po několika desetiletích přivést životaschopné, přirozené principy do naší společnosti i do našeho zdravotnictví.                                                                                               

Díl první:

http://bohumirsimek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=347808&bk=56997