Konec lékařského umění v Čechách - 2

Naše zdravotnictví stále více kopíruje alibistické americké zdravotnictví a to je hrob lékařského umění. Lékařské umění vědomě i nevědomě pracuje s hojivými a destruktivními silami v člověku.

Každý snad normální člověk četl Bibli. A každý tam jistě četl zapsané příhody, jak Ježíš Kristus uzdravoval nemocné. Ochrnutému přikázal: „Vstaň, vezmi svoje lůžko a choď!“ A on chodil. Zázrak? Reakce pithiatika? Nadpřirozené síly? Nebo mobilizace přirozených sil v člověku? Rozhodně nechci upírat nadpřirozenou Boží sílu Ježíši Kristu, ale nejprve bychom měli hledat přirozená vysvětlení než budeme hledat síly mimo přírodu.

Na počátku svojí medicínské kariéry jsem zastupoval na cizím obvodě a byl jsem pozván k babičce po iktu, která se připravovala na smrt. To umírání mi tam nějak nesouhlasilo. Nechal jsem si ji posadit, rychle jsem zhodnotil situaci, a povídám: „Babi (tenkrát se lidé pro láskyplné důvěrné oslovení ještě neuráželi), vstaňte!“ Postavila se na nohy. A důrazně jsem jí řekl: „A jdeme!“ a babička v mém doprovodu špacírovala po místnosti. Příbuzní na nás koukali jak na zjevení. A nešlo o nic jiného než o přirozenou mobilizaci sil této babičky.

Nyní opačný případ. Zastupoval jsem na obvodě, kde přicházelo do ordinace sto pacientů denně. V rajonu byla mladá dívka, která se nepostavila na nohy. Všechna odborná vyšetření končila negativním nálezem. Ale nikdo nenašel tu drzost jí říci: „Vstaň a koukej chodit!“ A tak dodnes jezdí na vozíčku v domově důchodců.

Jednoho dne nám zavolali příbuzní: „Naše kmotřička umírá v nemocnici.“ Bylo jí přes sto let. Požehnaný věk. A tak jsme se s mojí ženou jeli rozloučit s kmotřičkou. Přišli jsme na pokoj. U lůžka zprava stála osmdesátiletá dcera. Celá v černém. Vlevo od lůžka stála její šedesátiletá vnučka. Celá v černém. Mezi nimi na lůžku poslušně ležela babička s černým šátkem na hlavě a neznatelně dýchala. Smutný pohled. Na chvíli jsme zkoprněli. Pak se Maruška naklonila k její hlavě: „Ale, kmotřičko, co to má znamenat, co tady takhle ležíte…“ Po chvíli kmotřička otevřela jedno očičko, živě se podívala po mojí ženě, pak otevřela druhé očičko a za dva dny ji propustili domů a žila ještě dalších šest let.

Šel jsem navštívit svoji tetu do nemocnice. „Co je jí?“ ptal jsem se na sesterně. „Ještě jsme jí nenašli diagnózu“ a nabídli mi k prostudování chorobopis. Chtěli ji propustit. Takto vědomostně vyzbrojen jsem za tetou zašel na pokoj a chtěl jsem ji povzbudit. Věděl jsem, že je pracovitá, a tak povídám: „Zase se vrátíte domů k vašim a budete jim pomáhat…“ Odpověděla jen: „Už ne!“ A dvě hodiny po mém odchodu zemřela. Odešla na věčnost, aniž by měla na propouštěcím listu odpovídající diagnózu. Jenže já nevěděl, že teta vstává ve čtyři ráno, aby mladým připravila snídani, než půjdou do kravína, a chodí spát v deset, až poklidí kuchyň, když už všichni ostatní spí. Zjevně jsem v ní mobilizoval destruktivní síly. Bylo toho na ni chuděrku moc.

Znám pacienta, kterému na chirurgickém stole otevřeli břicho s ohromným nálezem rakoviny. Chirurgové provedli pouhé odlehčení a břicho bezmocně zašili bez vyjmutí nádoru. Pacient měl podepsán ortel smrti. Přesto byl předán do léčení na onkologii. V tu dobu se zamiloval do krásné dívčiny a svůj nový vztah si užíval plnými doušky. Odmítnul pracovní neschopnost, nemarodil a žije dodnes pln síly a svěžesti. Od vynesení ortelu smrti tak žije již přes deset let s nevyoperovanou rakovinou v břiše. A pak že láska není mocná čarodějka.

Mezi takovéto zvláštní mimořádné zkušenosti patří i zázračná uzdravení. V Lurdech je lékařský institut, který vede dokumentaci těchto zázračných uzdravení. Má tam i případ pacientky, která měla zhoubný sarkom kosti, který jí vymizel po zázračném uzdravení. Je to tam dokumentováno dvěma rentgenovými snímky: Před zázrakem sarkom a po zázraku stejná kost bez sarkomu. Napadne nás to nejjednodušší, že přehodili snímky. Pokud to takto rychle neshodíme se stolu, máme možnost tato zázračná uzdravení posuzovat v rámci přirozených sil Božího stvoření.

Takovýchto zvláštních příhod vám mohu vysypat z rukávu mnohem více. Svědčí o tom, že v člověku jsou pro nás zatím tajemné síly konstruktivní, hojivé, které medicínské umění dokáže mobilizovat, a síly destruktivní, které snadno vyvoláme. Toto lze též vystopovat i v oblasti esoteriky. Ale o tom zase příště.