Co s tím naším zdravotnictvím?

Kvalitu zdravotní péče významně ovlivňuje systém zdravotní péče stále upravovaný našimi politiky. A stále k horšímu. Čeho jsme zatím dosáhli?

V současnosti lámeme tradiční přístup ke zdravotní péči, kdy lékař ví, lékař sdělí a pacient se buď léčí nebo neléčí. Naši politici udělali pacienta iluzivním pánem systému. Pacient si poroučí a lékař ustupuje. Občas lékař zvažuje, zda smí pacienta poškozovat podle přání pacienta nebo riskovat konflikt. A když není rozumná domluva, odnáší to pacient.

Konkrétní příklad. Vážný pacient s enormně drahou péčí, jemuž souhrn chorob vylučuje delší přežití, možná v řádu několika měsíců. Pacient život zachraňující operaci prodlužující život o týdny odmítá. Manželka ji žádá, ale nemůže rozhodnout za něho, protože není zbaven svéprávnosti. A bude to manželka, kdo si po smrti může stěžovat na kvalitu zdravotní péče. Pacient po odmítnutí životzachraňující operace přestává být pacientem chirurgického oddělení a má jít na ONP. Trocha zanedbání péče by ten stav umírání urychlila o nějaký den. Manželka péči na ONP odmítá a podepíše revezr, že se o pacienta postará. Samozřejmě, že nepostará. A tak volá LSPP. Dozví se, že bez urgentní operace je situace zcela neřešitelná. Manželka souhlasí s hospitalizací a lékař LSPP si oddychne, protože černého petra předá do dalších rukou. Jenže přijetí na chirurgii také není řešením. A tak umírající pacient pendluje stovky kilometrů než zemře v sanitě.

Jak to dělali lékaři dříve, dokud se jim neustále nevyhrožovalo soudními procesy? Oznámili manželce, že pacient umírá a ponechali si ho na chirurgii. Toto po odmítnutí operace dnes nemá řešení. Ředitelství nemocnice jim z ekonomických důvodů neumožní takovéto chování.

Což není žádné řešení? Je! V takto neřešitelné situaci, kdy pacient odmítne záchranu života na chirurgii, manželka odmítne jeho převoz na ONP a pak odmítne o něho doma pečovat, protože na to není připravená, je řešením ambulantní hospicová péče. Má to jeden háček. Na tuto péči nejsou peníze. Pacient sám to nezaplatí a stát na to zatím peníze nedá.

Častější bolestí dnešní doby je netrpělivost pacienta. Většina obtíží zmizí dříve či později sama. Praktický lékař většinou ví, kdy může počkat na obnovení restitučních sil v člověku. Ne, pacient žádá zmizení flíčku ihned! A tak někdy flíček zmizí dříve než se dostane na odborné vyšetření, nebo pacient donutí lékaře k nejrůznějším drahým vyšetřením a ty pak pacient zjevně s rozkoší ochotně obíhá, aby se dověděl, že je zdráv. A tak točíme desetitisíce a statisíce korun. A pak se divíme, že na drahou péči nejsou peníze.

Politici se rozhodli, že osobní odpovědnost pacienta za proplacení zdravotní péče je zbytečná. Tak nyní sklízíme levičácké ovoce nesvobody a neodpovědnosti ve zdravotnictví. A ministr Němeček to dále zhoršuje rušením poplatků. Jenže takto organizovaná zdravotní péče zákonitě musí skončit v nedostupnosti kvality. Na to prostě nejsou peníze. A takováto levičácká praxe ve zdravotnictví se nakonec obrátí především proti těm chudým. Chceme zdravotnictví zadarmo? Prosím! Ale bude to zdravotnictví bez kvality zdravotní péče. Tak jako všude ve světě, kde mají podobný systém financování zdravotnictví jako u nás.