Jak už název napovídá, tak tento článek bude o babičkách. Hned na začátku bych ráda podotkla, že zde nebudu psát o žádných vědeckých teoriích, ale budu vycházet pouze ze svých zkušeností. To je taky důvod, proč se článek týká jen babiček a nikoliv dědečků. S nimi totiž prakticky žádnou osobní zkušenost nemám. S babičkami je to jiné. Ty mám obě a z mých zážitků s nimi by mohl vzniknout román. Kdybych přidala vyprávění mých přátel, tak možná i dva. Zatím však předkládám pouze následující text, který píšu z pozice vnučky, přestože vy v něm můžete „najít“ svou matku, sestru nebo nějakou jinou příbuznou nebo známou.
Ideální babička
Ideální babička je ta, kterou by si přál mít zřejmě každý. Pro každého je sice ideálem něco jiného, ale předpokládám, že by se nikdo nezlobil, pokud by měl babičku, u které by vždy našel hřejivou náruč, uklidňující hlas a upečený koláč. Ideální babička je ta, se kterou si máte vždy co říct, vyslechne vás a nabídne podporu, postará se o vás, ale péčí nezahlcuje, věnuje se vnoučatům a o svých zdravotních problémech si s vámi sice popovídá, ale nejsou jediným tématem hovoru.
Jak s ní vyjít?
Už ze samotného slova „ideální“ vyplývá, že s takovouto babičkou nebývají žádné problémy a pokud ano, dají se při snaze z obou stran poměrně rychle vyřešit. Akorát musím podotknout, že tento druh babiček je v ryzí formě značně vzácný. Takže pokud takovou máte, koukejte si jí vážit.
Vykrmující babička
Většina babiček se snaží, aby se u nich její rodina měla dobře. Pro spoustu z nich je však synonymem pro mít se dobře to, že se všichni dobře nají. Bývá proto jejich zvykem, že navaří oběd o několika chodech a tento oběd také obvykle stojí za to.
Na tom není samo o sobě nic špatného. Akorát, že některé babičky zachází do extrémů. Jídla navaří téměř tolik, jakoby hostili vojenský pluk, nerespektují fyzické možnosti ostatních rodinných příslušníků a trvají na tom, že vše musí spořádat. A jestliže to nezvládnete nebo ještě hůř nechcete zvládnout, tak často bědují, vyčítají a neustále přemýšlí, co udělaly špatně, že u nich „vůbec“ nechcete jíst.
Problémem těchto babiček je totiž to, že si už neumí představit jiné způsoby, jak vám dát ze sebe to nejlepší. Nenapadne je, že byste si mohli jen tak popovídat, jít na procházku, zahrát si nějakou stolní hru apod. Pro ně je prostě nejlepší důkaz toho, že je vám s nimi dobře to, že se u nich najíte k prasknutí. To, že vás nakrmí je pro ně symbolem toho, že vám dávají lásku. A to, že ji přijímáte jim dokážete tím, že vše sníte. Když jim tedy řeknete, že víc už jednoduše nemůžete, znamená to pro ně, že je nemáte dost rádi. Je to pro ně forma odmítnutí.
Jak s ní vyjít?
Pobyt s těmito babičkami může být značně vyčerpávající, má-li váš žaludek normální kapacitu. Navíc to, že vaše babička mluví převážně o jídle, komentuje to, co jste snědli a neustále odbíhá připravovat další pokrmy a zkouší vám něco nabízet, nedává moc prostoru ke kvalitnějšímu trávení společného času.
Pro vás tu jsou dvě možnosti. Buď všechno poctivě sníte a babička bude spokojenost sama, ale vám bude špatně. Nebo se o celé situaci s babičkou pobavíte. Můžete jí zkusit vysvětlit, že vám jídlo moc chutná, doopravdy vám udělala radost, že vás tak skvěle pohostila, ale že už jste toho prostě snědli moc a víc se do vás v tuto chvíli určitě nevejde. Řekněte jí, že jste s ní rádi, i když zrovna nic nejíte a navrhněte něco jiného, co byste společně mohli podniknout. Jestli na to babička přistoupí nebo ne, záleží už jen na ní. V každém případě však doporučuji důsledně dodržet to, co jí řeknete. To znamená, že pokud povíte, že už doopravdy nemůžete sníst ani kousek navíc, tak nějakou dobu vážně nic nejezte. Jinak by to byl pro babičku důkaz, že k jídlu se jí přece jen vždycky nějak povede vás přesvědčit a taky by si zřejmě pomyslela, že jste k ní předtím nebyli právě upřímní, když nakonec jíst můžete.
V příštím díle se dočtete o hypochondrickém a vydírajícím typu babiček.
