...zabil draka, vysvobodil princeznu, ... a jak to bylo dál

aneb nejen o tom jak pokračují pohádky, když zavřete knížku nebo vypnete televizi..............

...a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti. Tak obvykle končívají pohádky, kde princ zachránil princeznu, dostal její ruku a půl království k tomu.

Jako děti pohádky hltáme, jako dospělí se jimi bavíme a rádi bychom aspoň kousek toho pohádkového přenesli do našich skutečných životů.

Někteří přátelé tvrdí, že právě pohádky mají špatný vliv v dospělosti, protože při nepřízni osudu a často i při věcech banálních doufáme, že se zjeví nadpřirozená bytost a vyřeší vše za nás, k našemu dobru - pochopitelně.
Předpokládá se, že s dospíváním začneme rozlišovat, co je pohádka a co je doopravdy, ale jak se tak dívám kolem, mnozí dospělí na pohádky věří až do konce svého života. A některým chybí manuál – pokračování pohádky, co dělat když se člověk šťastný a spokojený necítí, přestože si pro to vytvořil všechny předpoklady.
Občas si některý princ posteskne, že toho draka přece jenom neměl zabíjet a princezna zase, že by ji možná v té dračí sluji bylo líp ... anebo si princezny mezi sebou posílají pohádky podobné této oblíbené:

Žila, byla v jedné zemi krásná, chytrá a emancipovaná princezna. Když jednou seděla ve své nádherné zahradě na břehu potoka, vyskočila z potoka žába a řekla jí:
"Jsem princ zakletý zlým čarodějem. Stačil by jediný tvůj polibek, abych se znovu proměnil v pohledného, urostlého a elegantního muže. Pak se můžeme vzít a žít šťastně na zámku s mou matkou. Budeš mě moci milovat, připravovat mi jídlo, prát moje košile a rodit moje děti. Budeme velmi šťastní."
Tentýž večer si princezna při vychutnávání lehce osmahnutých žabích stehýnek ve vinné omáčce pomyslela: "Tos uhod, blbečku..."

O vánocích lidé zasednou k televizorům a těší se společně s dětmi na nějakou novou pohádku, která by je pobavila, poučila, rozesmála a byla ještě lepší než nepřekonatelné Tři oříšky pro Popelku ...
Zázrak se, bohužel, už dlouho nekoná. A tak zkritizují filmové pohádky, že jsou málo pohádkové, veselé, příliš morbidní, nudné a utahané....  a vše už tady bylo.
Ale uznejte, znáte nějaké autentické zpracování třeba pohádky O Zlatém kolovrátku od Boženy Němcové? Včetně nezbytných rekvizit?  Dvě uřezané ruce, dvě nohy, vydloubané oči. Takovou odvahu jen tak nějaký režisér nemá! A jestli ano, možná by taková pohádka překonala i Pulp Fiction.

Pokud si tedy dnes večer nepustíte pohádku z nejoblíbenějších – S čerty nejsou žerty, která je milá, kouzelná, vtipná, výchovná a nevím co ještě, zkuste si vytvořit pohádku vlastní.
Sednout s na chvíli na zasněženou lavičku (tedy u nás pouze mokrou), pozorovat hvězdy (nebo si je pod těmi mraky aspoň představovat), popustit uzdu své fantazii klidně jak baron Prášil, a těšit se z chvil, kdy máme vedle sebe své blízké, ať už bezprostředně nebo na síti.
A co se týká pohádek, brát si z nich to nejlepší, ale nebrat je za životní kuchařku. Protože pohádky sice končí zabitým drakem, čarodějem, zlosynem,  a pokračují svatbou, ale tím zákeřně končí a vše, co se odehraje pak, nechávají na nedokonalém, nepohádkovém, nešikovném divákovi a režisérovi vlastního života.

Mnoho životních  pohádek se časem mění na lítý boj mezi princem a princeznou a to je věčná a zbytečná škoda. Protože pokud máme někoho skutečně rádi, máme ho rádi z podstaty, bez podmínek. A strávíme-li po jeho boku jakýkoliv hezký kus života,  je to dar, i když s ním nezůstaneme do smrti,  i když se naše cesty rozdělí a necháme ho jít, nebo on nás, dar, který se přetaví na přátelství, pokud nenecháme do svého srdce vstoupit zlo. Pokud si zachováme dobro v duši a nadhled nad vším tím nepohádkovým, ale krásným a různorodým světem.