Vánoce mě nestraší, slavím slunovrat...

  „... dělej, ať to máme z krku!“ vrčela žena na muže tlačícího vrchovatý nákupní košík. Usmála jsem se a dál vybírala v supermarketu suroviny a koření dle receptu na  italskou vánoční polévku, kterou jsem ještě nevyzkoušela.

 „Honem, honem, ať to mám z krku“ je docela legrační průpovídka v kontrastu s nadcházejícími svátky lásky a pocitu sounáležitosti. Přitom je slyšet velmi často. Mít z krku nákup, dárky, strom, jmelí, ozdoby, kapra, kterého moc nebaští, ale je to tradice...

Říkám si, proč to ti lidé dělají? Proč dělají něco, co je netěší a nejslastnější pocit zažívají v okamžiku, kdy to mají „z krku“. „Z krku“, povinnosti a výčitek svědomí si dávají i kousavé svetry, porcelánové jeleny a sadu nádobí ... Dokonce si na dárky půjčují, a radost z dárku „na sekeru“ už vůbec nechápu.

Pokud nyní člověk vystrčí nos na ulici, nebo jen virtuálně na net, všude zuří předvánoční nabídka, schránky e-mailové i poštovní jsou narvány nejvýhodnějšími, nejoriginálnějšími a nejlevnějšími úžasnostmi, ruku v ruce s ještě úžasnější nabídkou úvěru.
Na blozích se na druhou stranu množí výkřiky typu: Já bych z vánoc blil ... nesnáším je...
Přitom můžeme nezapínat televizi, nakupovat, jen to co opravdu chceme, nedávat si z povinnosti a tradice zbytečnosti, ale raději se sejít a dobře pojíst, popít, zahřát se a zasmát, a vůbec si užít  tu zimní atmosféru.

Ze všech zimních svátků je mi nejbližší slunovrat. Dnes připadal na 12,11,31 středoevropského času. Magický slunovrat, kdy končí nejdelší noc v roce a dny se začínají prodlužovat.
Zimní slunovrat (Alban Arthuan – Artušovo světlo), jehož keltský název napovídá, že v době největší temnoty a chladu vlévá znovuzrozené slunce do našich srdcí novou naději, že opět přijde teplo a světlo. ...

Nebudu zde zmiňovat keltskou mytologii, obsáhle popsanou jinde,  ale pro mne má zimní, dobře tedy - vánoční atmosféra své kouzlo v kontrastu zimy venku a tepla příbytku, tmy a světla, ...
Dnes jsme si připomněli, jak moc s novým prostředím bojovali naši prapředci,  kteří do nehostinných krajů, kde je část roku země pokryta sněhem a ledem, přišli z teplých končin. Kolik práce stálo za tím, aby se člověk v létě a teple zabezpečil na zimu,  aby přežil, najedl a zahřál se. Aby v klidu a objetí setrval ve svátečním dnu a večeru v kruhu svých milých v příjemném rozpoložení a v duchu poděkoval prozřetelnosti (ať už si pod ní představíme jakéhokoliv boha), že vstupuje živý a zdravý do dalšího roku.

Nevadí mi mráz a zmrzlý nos, těším se z rozsvícených oken, z krásného pocitu, když vstoupím do vytopené místnosti, kde voní jehličí,  z hořících svící, krbu (to já tuze ráda – jsem pyromanka) z horké, nejlépe vlastnoručně uvařené polévky....
Sladké nepeču a peču na jakékoliv rituály, které mne neoslovují, z povinnosti, aby lidi neřekli, abych to měla z krku....
A úplně tím nejkrásnějším pocitem je, když si před milým povzdechu: „Přemýšlím, jakým dárkem bych tě ještě překvapila, ..... A on odpoví : „Nic od tebe nechci. Ty jsi pro mě dárkem nejkrásnějším....“

Krásné zimní svátky, ať je slavíte jakkoliv...

P.S.: Měla jsem vymyšlený scénář na letošní péefku, ale počasí mi ho zhatilo a dosud se neumoudřilo. Sníh ve městě nikde a modrá obloha jakbysmet. Vezměte proto zavděk improvizací :

Diskutovat můžete i ZDE.