Tábor končí, to je legrace, vedoucí zas budou bez práce ...

...už se skončí ranní nástupy a na žrádlo dlouhý zástupy..... to byl popěvek při odjezdu z letního dětského tábora, tehdy podnikového tábora ROH.

LPT Kouty 1982

Uklízela jsem staré fotky a hlavou mi bleskl článek jedné blogerky, která jako dítě na tábory jezdila nerada. Za sebe mohu říct pravý opak a také se o pár vzpomínek podělit zde.

Popěvek vymysleli vedoucí, jako doprovodný prvek táborové Lyry (takové tehdejší kolektivní Superstar) a brzy si ho zpívaly všechny oddíly.

Čekali jsme na konci turnusu na parkovišti s kufry a batohy, až pro nás přijedou autobusy, holky brečely a objímaly své táborové lásky. Kluci hráli na kytary a my, vedoucí jsme text popěvku měnili podle momentálního pracovního zařazení. Studenti VŠ zpívali „...vedoucí zas budou bez práce...“ protože placená brigáda končila a vraceli se do školy, pracující zase „...vedoucí zas musí do práce...“  protože letní tábory jim refundovala firma a brali to jako příjemný relax.

Na tábory jsem jezdila 18 let.
Jako dítě, praktikantka a vedoucí.
Naučila jsem se kromě mnoha praktických věcí jako byla morseovka, zvířecí skřeky a stopy, rozdělávání ohně, vaření bramboračky ze sekery, slaňování a spoustu jiných užitečných poznatků, také vidět věci jinýma očima a postupem těch let jsem přehodnotila skutky, které mi přišly děsivé na naopak velmi akční a dobrodružné.
Třeba už v první třídě - stání za trest na nástupu u kůlu hanby - za vyklopení ventilačky, výlez na zamčenou terasu a požírání hub, které si tam vedoucí sušili, zamčení kamarádky do skříně a ztrátu klíče, organizaci kolektivní hry na doktory společně s chlapci...
Jak jsem rostla, tresty nabíraly na intenzitě – za neplánované strašení strašidel na noční hře, krádež zelí na poli, polévání chlapců sousedního oddílu kýblem se studenou vodou, házení pytlíků s mravenci do chatek za kanadské noci ....
Teprve jako praktikantka jsem si vychutnala ten hrdý pocit, když  jsem „za trest“ týden vytahovala vlajku na stožár s krkem omotaným šátkem, protože byl plný cucfleků a celý tábor na mne koukal a tiše záviděl. Cucfleky i toho kluka co to udělal.  Také jsem byla kárána za vystřílení všech diabolek ve sporťárně v době poledního klidu a jiné prohřešky. Přičemž ty nejšílenější zůstávaly nepostiženy, neb se jich účastnilo zlaté jádro vedoucích.
Tak například odnesení veškerého ošacení ze břehu v době koupání oddíláků na Adama a jeho vpletení do volejbalové sítě na hřišti , bylo postiženými ztrestáno kompletním vysypáním kufru mého a druhé spolupachatelky, svázáním ošacení včetně spodního prádla do provazu a zavěšení na borovice čtyři metry vysoko. Odnesení opilého kamaráda i s postelí na vor a odpíchnutí od břehu s nápisem „Spi sladce“, aby se ráno probudil u hráze rybníku, bylo pokáráno nejvyšším, neb nám nedošlo, že by se mohl utopit. Pomazání hořčicí a marmeládou úplně všude v oblíbeném domě hrůzy, kterou si chlapci zřídili v umývárně...
Naštěstí jsme to všichni přežili, všechny ty zlomeniny, uštknutí hadem, vytahání stovek klíšťat, bloudění po lese, počurávání těch nejmenších, vyhnání místními občany ze hřbitova při zkoušce bobříka odvahy, stesky mrňat po rodině i ranní kocoviny.

Když si tak čtu, co jsem o svém táborničení napsala, chápu, že někteří na tábory možná jezdili neradi.
Ale říká se: co tě nezabije to tě posílí. A nebo také : těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Není nad tužení těla i ducha .-) a také příjemnou skutečnost, že některá má táborová přátelství vydržela doposud.