„...a takhle už to bude pořád,“ řekl jsem si jednoho krásného rána, když jsem se probudil vedle své ženy a netečně civěl do stropu. „Takhle už to bude pořád, pokud neuteču“. „A tak jsem odešel,“ řekl mi kamarád (říkejme mu třeba Ivan) a pokračoval ve sebezpytující zpovědi.
S.B.
Znám Ivana i Mirku, jeho ženu. Byli spolu přes dvacet let, úspěšný pohledný příjemný sportovní pár, děti dospělé, ... samá pozitiva.
„Víš, asi jsem hajzl, ale já bych to dál už nedal. Byl by ze mě nešťastnej, vyhořelej a pokryteckej pantáta,“ svěřoval se mi Ivan, po tom co opustil rodinné hnízdo, odstěhoval se napřed na druhý konec města a pak na druhý konec světa.
„Neodešel jsem kvůli milenkám, Mirku jsem měl a mám rád, ale jak to jen říct, že náš partnerský vztah dojel na konečnou. Ona je moc hodná holka, ale uvědomil jsem si, jak má všechno nalajnované jak to bere samozřejmě. Ze se mnou nebude dělat věci, které bych ještě dělat chtěl, a já ji nechci slibovat věci, které bych s ní už dělat nechtěl a poslouchal její výčitky. A jedna z věcí, který se fakt, ale fakt nedají slíbit je ta, že někoho budeš milovat až navěky. Prostě to buď cítíš a prožíváš nebo ne. A ten druhý může být milující a svatý, ale když láska vezme kramle a ty se cítíš jak v kleci, kde už všechno kolem je jen povinnost a děláš to jen ze slušnosti a snahy neublížit, tak by sis ten život nejradši vyměnil s bezdomovcem...“
Nikdy jsem Mirce neřekla jak to Ivan cítil. Nepřijala by to. Byl pro ni v tu chvíli, z jejího bezchybného přístupu k manželství, ten nejhorší kurevník. Neřekla bych jí to ani teď, když je podruhé šťastně vdaná a nedávno se mi svěřila, že je moc ráda, že to Ivan tenkrát rozštípl a ona se znovu zamilovala do solidního muže.
A Ivan? Podle posledních zpráv plachtí někde u australských břehů a doufám, že i jemu duje příznivý vítr.
*
„Pojďte, ukážu vám naše hospodářství,“ vedla mě paní Plíšková ven z chalupy. Ukázala mi své záhony, ovce, králíky, slepice a kozu, kolem nohou se nám lísaly kočky a za ušima jsem podrbala jejich voříška.
Vyprávěla mi, že tohle je její království. Do města ji manžel vezme tak jednou za 14 dní na větší nákup, jinak obstará všechno sám. A do krajského města se podívá tak dvakrát do roka, jednou byli dokonce i v Praze.
Paní Plíškové mohlo být tenkrát tak 70 let. Byla Francouzka. Její muž si ji do malé zapadlé vsi, na grunt, přivezl jako devatenáctiletou dívku. Poznali se za války v jižní Francii.
„Je to zlatej člověk,“chválila manžela. „Když jsme se poznali, věděla jsem, že spolu zůstaneme až navěky.“
*
„Kdeže jste to byli?“ zeptala jsem se ještě jednou, jestli jsem dobře slyšela, co Gábina říkala.
„Ve swingers klubu,“ zopakovala a dodala: “Už nám to strašně chybělo. Nechodili jsme tam celý rok, co jsem čekala malou a ještě rok po porodu. A kdybys viděla Matěje jak se těšil! To víš, doma si to dopřáváme vrchovatě, máme to moc rádi, ale celou tu dobu se miloval jen se mnou, tak si to jednou zase pořádně užil i s jinými.“ Přejícně a nefalšovaně se usmála, zvedla sklenici s fresh džusem a jako přípitek pronesla: „Přej a bude Ti přáno.“
Kolik jen může mít toto sousloví podob!
*
„Měli jsem skvělý první máj, lásky čas,“ zhodnotila Michala uplynulý první květen a spiklenecky na mě mrkla. „Dali jsme si s mužem hodinu pravdy.“
Jak jejich hodina pravdy vypadala, mi samozřejmě odtajnila.
Řekli jsme si, že bychom se každý chtěli ještě jednou zamilovat. Že mladší dcera bude brzy plnoletá, že ačkoliv se v rámci možností ctíme, tak nás společné soužití otravuje, má podobu sourozenecky kamarádskou a oba, OBA toužíme prožít nový začátek, lásku, vztah a spolu zůstat přátelé, rodiče. Vím, že to má svá úskalí, sice se o tom hezky mluví, ale když si jen představím, až dojde na lámání chleba a dělení majetku, jak to všechno zvládneme... Taky jsme zavzpomínali, jak jsme byli na jedné sociologické přednášce, kde zaznělo, že manželství do doby ještě před sto lety trvalo v průměru 9 let. Lidé více umírali, muži ve válkách, ženy při porodu, všichni na nemoci a úrazy, takže častěji ovdověli než my se rozvádíme... takže my dva s Liborem už silně přetahujeme průměr o čtrnáct let.“
Řekla jsem Michale, že jí držím palce a jestli se jim to bez ztráty kytičky povede, vstoupí do sociologických učebnic. A ty palce jí držím opravdu!
*
Nehodnotím, nemoralizuji, nezastávám se, jen se dívám kolem sebe a uvědomuji si jak je život přepestrý a kolik forem má štěstí, bez ohledu na to, co nazýváme cnostmi, neřestmi, morálkou a jinými podměty, předměty, přísudky ... a co všechno si slibujeme.
P.S.: Jména a místa jsou vymyšlena, podstata příběhů zůstává...
