Proč děti nemají rády šidítka ?

Tato otázka mě napadla, když jsem hlídala  kamarádce osmiměsíční mimino. Jakmile za maminkou zapadly dveře, změnil se sladký a hodný chlapeček ve řvoucí uzlíček k neuchlácholení.  Nepomáhaly dudlíky, chrastítka, plyšáčci, chování, zpívání, houpání,... až mi zazvonil mobil.  

Š.B.

Hovor jsem mohla v klidu dokončit, protože Tomášek ani nedutal. Rozeřval se hned, jak jsem domluvila.
Ha!
Napadlo mě přehrávat mu všechny druhy vyzvánění.
Zabralo to!
Líbilo se mu střídání tónů, protože nevydržel poslouchat jednu melodii  moc dlouho.
Jenže vydržte to vy!
Zvolila jsem opět taktiku zabavení hrou některou z padesáti hraček na dece .
Špatně!
Uklidnil se až když po několika válení sudů  narazil na mé noviny, které jsem si v klidu u „spícího andílka“ hodlala přečíst. Vydrželi jsme je spolu přes půl hodiny mačkat, bubnovat do nich, šustit. Všechna ta  zvířátka, žužlátka a jiné profesionálně vyvedené dětské hračky  zastínila až umělohmotná prázdná tuba od vitamínů.

Jak to?

Všechny věci, které dítě dokázaly zaujmout totiž dospělí opravdu používají. Dotýkají se jich a přenášejí z místa na místo. A malé dítě to dobře vnímá.
Ví, že nekrájíme chleba chrastítkem, netelefonujeme obyčejnou umělohmotnou maketou telefonu, neodemykáme si dveře plyšákem. Dítě se chce dotýkat věcí jako ti dospělí. Odhodí hračku, která má všitý šustivý sáček do křidélek, protože pravý pytlík je šustivý pytlík. Zvlášť takový, který si v nestřežené chvíli může natáhnout na hlavu...
Klíče od aut a od bytů nenahradí falešný podstrčený svazek starých klíčů. Nemají ten správný tvar a barevné rozlišení....

Napadá mě, že i dospělí se v životě setkávají s nabídkou „napodobenin“ skutečných věcí. A někdy jim trvá déle než dětem, než podvod odhalí. 

A co vy?
Máte rádi šidítka?
Spokojíte se s náhražkami?