aneb nejen o tom, jak oslava MDŽ (Mezinárodního dne žen) byla předchůdkyní dnešního teambuildingu ...
Tenkrát v prváku se kluci vytáhli. Každé nám koupili červený karafiát a čokoládu a donesli nám je na poslední seminář. Myslím, že jiné kytky v ten den – 8.březen ani k sehnání v osmdesátých letech nebyly. (Maximálně nějaká ta urychlená narciska nebo tulipán). Útratu neměli chlapci velkou, bylo jich v naší studijní skupině devatenáct a my jen tři holky.
Následně jsme pokračovali do jejich oblíbené hospůdky Na Hřebenkách.
Tenkrát jsem v ní byla poprvé, neznalá místních poměrů. Číšník nosil klukům pivo hned po dvou půllitrech.
„A co si dá slečna?“ houkl na mě.
„Já bych chtěla džus,“ špitla jsem a než jsem stihla říct že s vodkou, bodrý hostinský děl:
„Tak na limonádu mazej do cukrárny...!“
Kolem nastal řehot, a po ujištění, že mi osmnáct už bylo, mi byl objednán aspoň rum s kofolou. Kluci této kombinaci říkali „letecká“ a věděli proč.
Po několika „leteckých“ mi nevzhledná hospoda nevadila, narozdíl od faktu, že když došlo na placení, musely jsme za kluky zaplatit i několik piv, ke kterým se nikdo nehlásil, páč jim došly love. (Zřejmě ten deficit z květinářství a cukrárny).
Podnikových MDŽ jsem si už příliš neužila, krátce po škole a nástupu do mého prvního zaměstnání jsme zvonili klíči a já se dala na cestu osoby samostatně výdělečně činné, takže mne další zkušenosti z oslav minuly a dostaly se ke mně pouze zprostředkovaně.
Oslavy 8.března začínaly v některých podnicích neoficiálně již dopoledne, nějakým tím putovním frťánkem. Odpoledne se už dámy těšily na dortíček, chlebíček, kytičku, dáreček.... většinou od ROH.
Po oficiálních podnikových oslavách (když všichni přestáli ty plky v televizi, novinách a kulturní vložky s recitací - jak je známe ze seriálu Vyprávěj), se tyto často lehce i více zvrhly, na což se všichni těšili, obzvlášť v situaci, kdy byli odděleni od svých drahých manželů a manželek, kteří slavili také ve svém podniku, či následně v dalších osvěžovnách.
Dá se říct, že MDŽ bylo i „dnem odvázání se od řetězu“, nevázanou soudružskou zábavou, kde mohli naplno vyjevit své city a sympatie kolegyním a kolegům i ti nesmělí. Jako by platilo, že na MDŽ i velký bratr přivírá oko.
Když se to vezme z hlediska pěstování vnitropodnikových vztahů, oslavy MDŽ vlastně bývaly takovým předchůdcem teambuildingů za poměrně směšnou částku. Tyto vymoženosti, podobně jako firemní vánoční večírky tehdy neexistovaly, a tak bylo MDŽ jednou z mála příležitostí, jak kolektiv neformálně tmelit (a zchmelit..)
A dokonce, pak ti méně i více střízliví, donesli domů manželce i nějakou tu povadlou kytku. Pro některé muže to byl počin roku.
Osobně si myslím, bez ohledu na MDŽ, že svátků ke slavení není nikdy dost. A proto ať se klidně slaví MDŽ, Valentýn, Den matek, První máj a třeba i Den otců ... je to jako s narozeninami, jmeninami – někdo se na to vysloveně těší a někdo je neslaví.
Pro mne je začátek března svátek předjaří. I když je 21.březen ještě daleko, blížící se jaro už je cítit ve vzduchu, i když sem tam uhodí mráz a na mnohých místech ještě leží sníh.
A tak není třeba čekat na jakékoliv datum v kalendáři, které by nás ťuklo do čela, důvod k oslavě a pohlazení květinou je každý den. A už nikoliv organizovaně, ale samostatně a podle chuti. :-)
