Hledá se auto

Můžeme ztratit klíče, brýle, vytrousit z kapsy peněženku, mobil...., ale zapomenout, kam jsme zaparkovali auto – to je ta nejhorší diagnóza roztržitosti, nesoustředěnosti, špatné paměti či jiné strašné skryté plíživé duševní poruchy!

Kamarádka jela na služební cestu a zaparkovala auto v některé z přilehlých ulic u úřadu, kde měla jednání. Když se vrátila na ono místo zpět, auto nikde. Zmobilizovala tedy místní hlídku policie, která byla do té míry zkušená, že před tím, než sepsala protokol o odcizení vozidla, projela s nešťastnicí několik sousedních bloků a ejhle. Auto se našlo. Zaparkované u podobně počmárané zdi, ale v jiné ulici.
Kolega z práce zase zapomněl, že si vzal jiné auto a marně hodinu hledal to původní, než mu docvaklo, že hledá jiný typ i barvu.

Přiznám se, že tato zákeřná choroba postihuje čas od času i mne. To, že si v rozlehlých garážích pražského nákupního centra nevšimnu označení na sloupu a pak pátrám po autě zcela instinktivně, je jen malý orientační nešvar.
Horší je, že pravidelně hledám auto v podzemních garážích u svého bydliště. Ne, že by byly tak veliké, mají jen 3 patra a pět východů a jsou rozděleny na sekce A – F. Ale protože než najdu volné místo, objedu vždy několik sekcí, nechávám auto v první volné škvíře, do které se vejdu. Vejdu je správný výraz, protože někteří spoluparkující parkují způsobem z fotografie, která mi přišla mailem – na zdi u dvou parkovacích stání rozdělených bílým pruhem byla umístěna cedule: Zde zaparkují dva inteligentní řidiči nebo jeden č***k! Často si tu ceduji vybavím a mám sto chutí strkat lístečky s tímto obsahem za stěrače milovníků zdejších širokých stání.
A tak tedy při parkování šoupnu auto na první volné místo a protože těch míst, kde už jsem někdy zaparkovala, je mnoho, někdy opravdu nevím, které to bylo včera.
Do prvního a nebo druhého, na B nebo na D? Ne, tam jsem parkovala předevčírem....
Určitou výhodu jsem měla, když mé předchozí auto bylo vyšší než většina vozů a hlavně jasně zelené, což je barva, kterou nemá každé druhé. Svojí žabičku jsem tak nacházela snáze, protože vyčnívala z řady. Bohužel mé současné auto je stejně vysoké jako ta ostatní, stříbrné, což je skoro třetina aut v garážích a ještě oblíbený a častý typ vozítka.
Postupem času jsem svá hledání vylepšila. Snažím se parkovat v jedné spodní sekci, i když si pár sjezdů zajedu. A v bezradné chvíli mi pomáhá dálkové ovládání zámku. V tichých garážích namířím klíčem do prostoru a mačkám a mačkám. Když je ticho, vím, že jsem o patro jinde, když uslyším tiché cvak cvak a ještě mezi vozy něco blikne, mám vyhráno!
A díky ceduli na dveřích „Noste si karty sebou!“, už si také méně často zapomínám parkovací kartu, která otevírá čtyři horní vstupy do garáží a nemusím obíhat celé náměstí, abych vešla hlavním vjezdem.

Není nad moderní techniku!

P.S.: Doufám, že vám se parkuje a hlavně hledá lépe .-)