Jako dítě jsem si myslela, jak je svět chytře zařízen. Že každá činnost má svůj mustr, vzor, návod, na práci existují tabulky a na soukromý život zažité manuály, které se automaticky naplňují – tedy, že každý najde dobře placenou práci, která ho baví a každý najde toho pravého a budou spolu šťastni až do smrti...
Ve své naivní dětské duši jsem o tom vůbec nepochybovala.
Myslela jsem si, že rodiče ví všechno, soudružky učitelky také, všichni spolužáci ví čím chtějí v životě být a soudruzi ve vládě to vědí nejlépe...
A v tomto přesvědčení masivně podporovala takové myšlení – hlavně u dospělých, z části naivity zbavených občanů, také strana a vláda úspěšně směřující ke komunistickému ráji, kde se budou všichni ti čistí a ideální lidé řídit heslem : „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“
Myslela jsem si, že to NĚCO nade mnou má můj život řídit, že všechno je dopředu vymyšleno, a dokonce tak, jak si to přeji a že mne samo napadne to vhodné zaměstnání, ve kterém budu určitě spokojena a že automaticky každá dívka potká toho, kdo ji bude milovat a na rukou nosit, hlavně když bude poslušně sedět v koutě.
Vážné pochybnosti jsem začala mít už ve třetí třídě, kdy jsme dostali za úkol nakreslit, čím bychom chtěli jako dospělí být. Byla jsem naprosto bezradná. Bezradná, ale poctivá. Nakreslila jsem princeznu. Ještě než jsem stihla nakreslit sloužící, soudružka učitelka mi obrázek sebrala a vysvětlila, že pohádky se nekreslí. Dala mi nový papír a já jsem obkreslila od spolužačky paní v zástěře. Byl to univerzální nápad, protože pracovní zástěry nosila v práci většina žen. Tím se mé dilema, čím být, přesunulo na pozdější dobu.
Také jsem přišla na to:
- že nesmím říkat před sousedkou, která je v KSČ, že v západním Německu mají hezčí a barevnější trička, protože mi babička jedno takové dovezla.
-že chlapci nejsou jen rytíři, co nás mají ochraňovat a spravedlnost si dívka musí někdy sjednat vlastnoručně. Jako když mi jeden spolužák sebral koloběžku a já mu otloukla hlavu o schody (v osmi letech mají ještě holčičky větší sílu než chlapečci), což mu nikdo nevěřil i když mu tekla krev z nosu, protože tak něžné stvoření jako já by něčeho tak brutálního nebylo schopno...
- že se každý nemůže stát popelářem nebo kosmonautem, nebo prostě tím, co se mu v šesti letech zdá úžasné, a že se nemůže stát ani tím, co se mu zdá úžasné ve dvaceti, atd....
Mé dětské jistoty, touhy a představy dostávaly postupem času na frak, někdy to bolelo na těle i na duši, a dlouho mi trvalo, něž mi došlo, že to tak má být. Že nejde otevřít moudrou knihu, kuchařkou počínaje, přes nepřeberné množství různých praktických návodů, filozofií a směrů, a biblí konče. Že si za volant života sedáme jen my sami. A vše, co se nám neplánovaně a nečekaně připlete do života může být zdrojem netušených potěšení i úspěchu.
Kuchařka pro život neexistuje!
V lásce, práci, státním zřízení, ...
Jen mnozí lidé nevyrostli, a někteří nikdy nevyrostou z dětských představ o ideálním a dobře zorganizovaném světě a životě, který by jim ovšem měl zorganizovat nějaký ideální partner nebo vládce. A protože se tak neděje a dít nebude, viní ze svých neuskutečnitelných ambicí ty ostatní, kteří se na rozdíl od nich umí usmívat, radovat se a brát vše pěkné, co jim v tomto nedokonalém světě život přináší.
A co tedy dělat, když životní návod neexistuje ?
To, co můžu ovlivnit sama za sebe, je přijímat životní výzvy a věnovat se věcem, které dělat chci. Bez ohledu na překážky.
Ve fit studiu, kam chodím, pověsil jeho šikovný majitel ke vchodu velkou ceduli s nápisem :
Klíčem k dlouhodobému úspěchu je dělat to co máte, den po dni, týden po týdnu, rok po roce, dekádu za dekádou. Žádné náhražky neexistují !
