Ani lepidlo už není to co bývalo

aneb o prapodivných chutích, starých časech a vášních nejen sběratelských.........................

„Lízni si taky, je to móóóc dobrý. Jak německá bílá čokoláda,“ lákala jsem spolužačku v hodině výtvarné výchovy na základní škole.
Nabrala jsem prstem z kelímku bílou pastu a tak ji labužnicky slízla, že mě nejen spolužačka, ale i ostatní následovali.
Zajímavé bylo, že než se někdo zmohl na konstatování, jak je to hnusné, přispěchala ke mně paní učitelka se slovy :
„Taková holčička a takové čuně! Jestlipak víš, z čeho se to lepidlo vyrábí? Mele se z prasečích kostí!
To jsem samozřejmě netušila , ale v mé zálibě mě to neodradilo a tak byl vždy kelímek s bílou lepicí pastou při hodinách výtvarné výchovy na mém stole téměř prázdný.
Konec konců, co je odporného na zvířecích kostech? Když jsme schopni zkonzumovat vše ostatní!

Ještě před pár lety jsem s chutí vlastnojazyčně olizovala poštovní známky. Schválně jsem nepoužívala kulatou houbičku, ale každou známku jsem poctivě navlhčila slinami.
Jenže před časem začala pošta používat úplně jiné lepidlo než dříve. A tak jsem onu houbičku místo jazyka konečně vzala na milost.
A nyní je s olizováním úplný konec. Objevily se aršíky se samolepícími známkami. Ještě že jsou na nich postavičky z mého kdysi oblíbeného Čtyřlístku. Pinďa, Fifinka, Myšpulín a Bobík. Není na nich cena, jen písmena A, E nebo Z. To proto, aby při příštím zdražení byly pro daný účel stále platné.

Další mou vybranou chutí, která mi na rozdíl od lepidla zůstala do teď, je pojídání první syrové brambory při loupání slupek těch dalších. Je to pro mne vybraná pochoutka, které nemohu celý svůj život odolat a když jsem zrovna neškrábala brambory já, loudila jsem jednu po škrábajícím. Babička mou zálibu znala a tak mi vždy jednu donesla, aniž bych si o ní řekla.

Vášně chuťové nemají daleko k těm sběratelským. Jen je to jakási jiná modifikace. Vášně chuťové mají tu nespornou výhodu, že můžeme sbírat labužnické zážitky a nemusíme mít na ně doma vitrínu či trezor.
Říká se, že muži jsou mnohem vášnivější sběratelé než ženy. To nemohu dost dobře posoudit. Možná to bude tím, že ženy drží své sběratelské vášně více na uzdě.
A tak zatímco muži,  pociťují slast při prohlížení archů starých mincí, známek, autíček, atd.. ženy pociťuji srovnatelnou slast při pohledu na kousek hadříku, či jinak vyvedeného oděvního doplňku... Z těchto rozdílů pak pramení tvrzení, že jsou ženy marnotratné, protože zatímco mužovy sbírky předmětů nabývají časem na hodnotě, hadříky ji bleskurychle ztrácí.
To je ovšem velmi povrchní pohled, protože bráno mírou potěšení, kterou hadřík ženě způsobil a mírou potěšení které pak způsobila muži ona, se misky vah hravě vyrovnají. Jen je to, bohužel, neměřitelná hodnota.

O víkendu proběhla v Lednici malá přehlídka dobového prvorepublikového dámského spodního prádla, kterou předvedly dámy z kloboukového klubu s nefalšovanou vášní pro retro styl a hráli jim k tomu Melody Gentleman a tak nemohu nepřiložit jeden snímek.

A propos: pěstujme si vášně, chutě, a jiné věci a nenadávejme zde jen na politiku. V době, kdy pánové platili mincemi, co si ve svých sbírkách prohlíží, lepili známky na válečné pohlednice a dámy nosily korzety, bylo mnohem, mnohem hůř než nyní.
A jaké chutě a vášně máte vlastně vy?