Věčný boj o objektivitu

S blížícím se 600. výročím upálení Jana Husa roste i množství literatury, která se zabývá jak mistrem samotným, tak husitstvím jako takovým. Někdy jde jen o přebírání již známého materiálu, jindy o pokus o nový pohled či interpretaci. Nesmíme však zapomínat, že Husův případ zajímal i mnoho našich předků, a někdy poněkud neprávem odsouváme starší literaturu jako zastaralou, neaktuální nebo překonanou. Takový princip však nelze uplatňovat apriori, dokladem toho je na příklad český prvorepublikový historik Jan Sedlák, z jehož práce týkající se života Jana Husa těžíme dodnes.

wikimedia.com

Jan Sedlák (1871-1924) se narodil v Třebíči, studoval v Brně a ve Vídni, roku 1894 byl vysvěcen na kněze a v osmadvaceti letech dosáhl doktorátu teologie. Po vzniku Československa byl jmenován profesorem náboženských dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě. Ačkoliv se mu nikdy nedostalo historického vzdělání, veškerý svůj zájem nakonec věnoval právě čistě historickému tématu – Husovi. Není možné mu na tomto poli upřít úctyhodné celoživotní dílo, které v jeho krátkém životopise budí respekt. Jeho největším přínosem je zřejmě kritické zpracování velkého množství pramenného materiálu z doby Husovy, které využil i k sepsání své jediné monografické práce M. J. Husvydané roku 1915. Většinu svých prací pak publikoval v časopisu Studie a texty k náboženským dějinám českým, jehož byl navíc vydavatelem.

Každý, kdo si chce rozšířit znalosti o některém z českých dějepisců, velmi pravděpodobně sáhne nejprve k veledílu Františka Kutnara a Jaroslava MarkaPřehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Zde se dočteme, že Jan Sedlák byl sice vzdělaný učitel a vlivný, ale zaujatý teolog, především však byl ortodoxní a bojovný katolický historik. Při čtení Husa se nám Sedlák jeví ale zcela jinak – teologem sice byl, avšak nikoliv už bojovníkem a rváčem. Z celé monografie totiž vane spíše duch poctivé historické práce a fundované teologické kritiky, ke které byl vybaven svým studiem teologie.

Obávám se, že právě to je ten důvod, proč se i dnešní historiografie často dívá na
Sedláka jako na „bojovného a ortodoxního“ katolíka. On zkrátka nechal promluvit prameny. A ty začaly mluvit o nepříjemné pravdě. Sedlák upozornil na to, že Husovo myšlení nutně vyrůstá z kořene jménem Jan Viklef, ze kterého ve velkém čerpá a jehož hnutí v Praze vede (o nějaké české myšlenkové původnosti nemůže být tedy zřejmě řeč); na to, že Husovo pojetí církve je z hlediska církevní nauky mylné a vede k podvrácení církevní i světské autority, což by nutně skončilo u anarchie (nezapomínejme, že se nacházíme v 15. století); na to, že důvodem upálení Husa nebyla jeho kritika církve a života kléru (nejpilnějším kritikem a napravovatelem života duchovních v Čechách byl sám pražský arcibiskup), nýbrž jeho zásadní odchylky od církevní nauky; na to, že Jan Hus – ač zbožný a bezúhonný kněz – překročil svým učením hranici pravověrnosti, na základě čehož byl církví souzen a odsouzen jako kacíř.

Můžeme se s trochou ironie ptát: Je dovoleno mistra Jana Husa, hrdinu našeho národa, takto veřejně usvědčovat z chyb a nedostatků? Vždyť ke komu bychom se pak odvolávali? Zřejmě bychom neuspěli na příklad s tehdejšími arcibiskupy, kteří upřímností a důsledností svého života a touhou po nápravě církve, zmítající se ve vlnách špíny a pýchy, byli nakonec mnohem užitečnějšími a úspěšnějšími reformátory. Hus je mnohem přitažlivější hrdina, protože neposlouchal, protože se vytáčel, protože svůj názor kladl nad všechny jiné autority, protože za svou neústupnost zaplatil životem.

Těžko říci, jestli pánové Kutnar a Marek drželi někdy v ruce Sedlákovu knihu. Kdyby ano, asi by jakožto poctiví badatelé nikdy nepřistoupili k tak zavádějícím a mylným charakteristikám jeho práce. Sedlákovo dílo (a nejen kniha o Husovi) se snaží o poctivost a nestrannost, i když je jistě neúplné. Kdo by si také troufal tvrdit, že jeho poznání Husa je již zcela kompletní a konečné? Sedlák nijak nezamlčuje Husovy kladné stránky, jeho dobré úmysly a poctivý život. Nikde se nesnaží útočně napadat své odpůrce. Sedlákův životopisec Bohdan Chudoba napsal: „Celé Sedlákovo dějepisné dílo má ráz obranný. Bylo třeba postavit hráz proti nevěcným a zkreslujícím sklonům mnoha tehdejších dějepisců. Sedlákovi současníci měli na mysli i v českých dějinách spíše romantické drama než studnici vědeckých poznatků.“[1] Sedlák věděl, že jestliže se chceme dobrat pravdivého obrazu Husa a celé jeho aféry, je třeba velkého úsilí a práce s prameny, které nám cestu k pravdě otevřou. Heslo, které si pro svou práci zvolil jeden Sedlákem překládaný autor, nebylo ani pro něj jen hezkým klišé: „Co jest lepší – mluviti, anebo psáti? Nejlepší jest obé spolu: mluviti a psáti. Všecko však nechť se koná z lásky k Bohu a pro blaho lidstva.“[2]

Nelze než kvitovat práci některých současných odborníků, kteří se mimo jiné snaží opět odkrývat význam Sedlákovy badatelské činnosti, čerpat z ní a posunout se v poznání a hodnocení Husa zase o kousek blíž pravdě. Za všechny jmenujme alespoň Jiřího Kejře, v současné době jednoho z nejuznávanějších historiků věnujících se tématu Jana Husa.

Sedlákův současník Jaroslav Goll zastával tezi, že „historiografie má svoji cenu sama o sobě, tj. má být analytickým a přitom kritickým poznáním minulosti bez ohledu na sympatie historika a na dobové společenské, resp. politické tlaky.“[3]Platí to však i v Přehledných dějinách českého a slovenského dějepisectví? V jejich úvodu Jaroslav Marek píše, že „by po letech ledacos viděl a vylíčil jinak.“ Nezbývá než doufat, že sem lze zahrnout i Jana Sedláka.

Jakub Sluka

[1] CHUDOBA, Bohdan. Jan Sedlák. Brno: Brněnská tiskárna, 1947, s. 26.

[2] FREUND, Georg. Moderní hesla protináboženská. 2., opr. vyd. Praha: Cyrillo-Methodějské knihkupectví Gustav Francl, [1911?], s. 6.

[3] ŠTAIF, Jiří. Historici, dějiny a společnost: historiografie v českých zemích od Palackého a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790-1900. Část II. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 1997, s. 333.

Literatura:

FREUND, Georg. Moderní hesla protináboženská. 2., opr. vyd. Praha: Cyrillo-Methodějské knihkupectví Gustav Francl, [1911?].

CHUDOBA, Bohdan. Jan Sedlák. Brno: Brněnská tiskárna, 1947.

KEJŘ, Jiří. Jan Hus známý i neznámý: (resumé knihy, která nebude napsána). Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1643-8.

KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: NLN, 1997. ISBN 80-7106-252-9.

PŘIBYL, Stanislav; POLC, Jaroslav, (ed.) Miscellanea husitica. Ioannis Sedlák. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-135-8.

SEDLÁK, Jan. M. Jan Hus. V Praze: Dědictví sv. Prokopa, 1915.

ŠTAIF, Jiří. Historici, dějiny a společnost: historiografie v českých zemích od Palackého a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790-1900. Část II. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 1997. ISBN 80-85899-29-9.

Zveřejněno se souhlasem autora
Autor: Jakub Sluka

Jelikož svůj blog nestíhám vést tak jak jsem si představoval, dovolím si malý kompromis. Kromě mých článků, se zde sem tam objeví článek z cyklu Post Septem, který vydáváme ve studentském spolku Agora. Články jsou zaměřeny buď na historická či na společenskovědní témata. Doufám, že se Vám budou líbít.