Promarněná čínská šance

V roce 1644 spáchal v zahradách zakázaného města sebevraždu poslední, původem čínský (chanský), císař Čchung-čen, jenž tak učinil v obavě z armády rebelů, která se přehnala přes poslední pásmo pevností a probíjela se k branám jeho paláce. Tímto „posledním císařem“ je završena téměř třísetletá (od r. 1368) vláda dynastie Ming. Dynastie, která v raném a středním období měla šanci udržet roli Číny v pozici hegemona tehdy známého světa, na rozdíl od Evropy, která se bouřlivě vyvíjela. K této šanci se však Čína otočila zády. Tento článek si klade za cíl poukázat na základní fenomény, které Čínu za Mingů nejprve dovedly k vrcholu, ale poté i k úpadku. Tento sestup vytvořil mocenské vakuum, kterého následně využívaly evropské velmoci ke snadnějšímu pronikání na dálný východ a z kterého se Čína vzpamatovala až v 70. letech 20. století. Od té doby se opět dere na přední místo ve světové politice, které jí kdysi náleželo.

Říše Ming na vrcholu slávyZdroj: Wikipedia

V roce 1368 byla po velkém povstání, vedeném  Chung-wu, vyhnána mongolská vládnoucí dynastie Jüan, která byla založena samotným Kublajchánem, známým ze spisů Marca Pola. Tímto počala dlouhá cesta vlády dynastie Ming. Počátky vlády dynastie se odehrávaly ve znamení prudkého hospodářského a mocenského růstu. Čtenáře by mohlo zarazit, do jaké míry byla tehdejší společnost, ve srovnání s evropskou, vyspělá. Již od dynastie Sung (960-1279) zde existovaly obrovské knihovny, které nebyly psány ručně, ale tištěny, velká města, ve kterých se platilo papírovými penězi, dělala ze svých evropských protějšků vesnice. Města, vesnice i pole byly spojeny důmyslným systémem silnic a kanálů včetně toho nejrozsáhlejšího, který spojoval dvě největší řeky Chuang –Che a Jang-c'-ťiang. Na severu Číny byl velice ziskový a rozvinutý železářský průmysl, který svými výrobky (včetně děl) zásoboval více než miliónovou armádu Císaře nebes. Podle Paula Kennedyho „Čína vyráběla mnohem více železa než Británie na počátku průmyslové revoluce o sedm století později“.

  Zámořské plavby nejvyššího eunucha, admirála Čeng-Chea, jsou samostatnou kapitolou. Eunuchové měli v Mingovských dobách speciální postavení na dvoře panovníka.  Po celou Mingskou dobu de facto probíhal vnitřní boj mezi konfuciánským úřednictvem a Eunuchy. Úředníci v Číně byli velice profesionálně vybavenou silou. Kariérní řád měl jasně danou strukturu, která zahrnovala i velice těžké státní zkoušky. Naproti tomu Eunuchové žádný kariérní řád neměli a byli vybírání podle libovůle císaře, který je častokrát používal radši než kvalifikované úřednictvo. To se samozřejmě projevilo odporem ze strany úřednictva. Vraťme se však k nejvyššímu Eunuchovi, který sloužil ve službách císaře Jung-Le. Čeng-Che vyrazil na zámořské expedice celkem sedmkrát mezi léty 1405 – 1433. Díky hospodářské konjuktuře čítalo čínské loďstvo 1350 plavidel včetně ohromných lodí převážejících poklady, na které se vešlo 450-500 mužů. Celkově se každé výpravy účastnilo cca. 26 500 mužů. Avšak na rozdíl od Portugalců, či později Holanďanů, nebyly čínské zámořské výpravy dobyvačné. Jednalo se spíše o diplomaticko-obchodnické mise, které souvisely s čínským tribunním systémem (o něm více dále). Dále o těchto výpravách s jistotou můžeme říci, že neměly objevitelský charakter, jako např. Kolumbovy plavby. Lodě admirála Čeng-Che se pohybovaly po dobře známých trasách, kde se již po staletí proháněly lodě čínských a arabských obchodníků. Tyto plavby se dostali do oblastí dnešní Indonésie, Indie, Hidžásu a východní Afriky např. do Mombasy.

O tři roky později, v roce 1436, byly císařským výnosem císaře Jing-cung objevné plavby zakázány a lodě opuštěny. Napříště se se směly stavět pouze „pobřežní malé lodě“. Toto rozhodnutí - obrátit se k světu zády - nebylo nikdy poté zrušeno (s výjimkou pomoci  Korejcům při japonské invazi), a to ani když k břehům Číny připluli Portugalci. Když ke konci patnáctého století japonští a čínští piráti drancovali pobřeží, byl radši vydán příkaz stáhnout obyvatele do vnitrozemí.

Ve skutečnosti byl zákaz stavby zámořských lodí jen jednotlivinou v komplexu faktorů, který vyvrcholil pádem dynastie a poté ústupem Číny ze světové scény. V letech posledních Čeng-Cheových plaveb se znovu zkonsolidovala moc Mongolů na severní hranici, a proto se císař rozhodl upevnit svoji moc na souši, přičemž mořeplavby shledal jako mrhání prostředky.  Mongolové nejprve využívali čínského tributárního systému.
Tributární systém byl založen již za dynastie Chan a přetrval do Mingovských dnů. V tomto tributárním systému „ se cizinci zcela ostentativně podřizovali císaři tím, že mu předávali dary a prováděli rituály vyjadřující poddanství“. Pro Čínu to byla však velká hospodářská ztráta. Číňané si tím „sice potvrzovali své sinocentrické vidění světa, ale za pár darů cizinci dostávali většinou na oplátku spoustu peněz a jak základní, tak luxusní čínské zboží za nízké ceny“.  Tento tributární systém se rozhodl využít mongolský „znovusjednotitel“ Esen. Posílal do Pekingu značné poselstvo co nejčastěji a velice z toho profitoval, zatímco Čína hospodářsky ztrácela. Když Číně došla trpělivost, zaútočila proti Esenovi, ale byla na hlavu poražena a císař byl zajat.  Čínská šlechta nelenila, hned si zvolila dalšího císaře a Mongoly vyhnala. Tohoto oslabení císařského trůnu využije silně konzervativní konfuciánské úřednictvo a dostane spolu s eunuchy pod vliv císařský stolec. Všemocná tradiční čínská centrální moc přišla do rukou těmto konzervativním úředníkům, kterým šlo o uchování a opakování minulosti a naopak neusilovali o vytvoření perspektivní budoucnosti založené na námořní expanzi a obchodu. Tak se stalo, že úřednictvo postupně zastavovalo projekty, které pomohly Číně expandovat. „Kanály byly ponechány zkáze, armáda nedostávala výstroj, astronomických hodin (sestrojených roku 1090) si nikdo nehleděl, železárny zastarávaly.  Skončilo užívání papírové měny, stejně jako se přestaly tisknout praktické knihy a tiskla se pouze díla konfuciánských učenců.“ S ekonomickou situací začala chřadnout i schopnost armády vypořádat se s mongoly, a tak Čína začala budovat znovu velkou zeď. Zeď, která je měla ochránit před vnějškem, zeď, která však ve skutečnosti nikdy nefungovala.

Kombinace přílišného centralismu, izolacionismu a dalších faktorů, jako byly hladomory a z nich vznikající stále četnější povstání, přibrzdila Čínu v jinak silně dynamickém světě, kde stále silnější slovo získávala progresivní Evropa. Jelikož izolacionistickou politiku nezměnila ani nastoupivší Mandžuská dynastie, byla evropská nadvláda stále zřetelnější. Tato Evropská nadvláda pak byla jasně ukázána při opiových válkách, ve kterých tuto dynastii na hlavu porazila průmyslovou revolucí posilněná Anglie. Jestliže mezi léty  1000-1500 neměla Čína ve světě, co se týče mocenského rámce, konkurenci, léta pozdější z ní udělala pouhou periferii Evropy. Slibný nástup dynastie Sung a v něm pokračující první císaři Mingské dynastie vybudovali Číně ve světě náskok, který však během pár desítek let úplně ztratila. Proto o vládě Mingské dynastie můžeme mluvit jako o promarněné čínské šanci.

Psáno pro týdeník Post Septem