Pivnicový puč: Hitler se poučil. Poučili jsme se i my?

V noci z 8. na 9. listopad 1923 se v Mnichově Adolf Hitler spolu se svými stoupenci a spojenci poprvé pokusil převzít moc. Naposledy se o to pokusil v létě 2011 ve světě berlínského showbyznysu. Alespoň tak tomu je na stránkách černě humorné a silně znepokojivé knihy Timura Vermese Už je tady zas. Lze nalézt společného jmenovatele historického pokusu o převrat a smyšleného vzestupu modernizovaného demagoga?

Popis: Vůdcové puče: zleva Pernet, Weber, Frick, Kiebel, Ludendorff, Hitler, Bruckner, Röhm, a Wagner. Zdroj: BundesarchivBundesarchiv

            Mnichovský puč byl akcí, kterou od počátku provázel chaos a diletantismus. Výmarská republika zažívala vrchol hyperinflace. Komisař Gustav von Kahr, pověřený bavorským premiérem výkonnými pravomocemi pro výjimečný stav, zakázal sérii shromáždění organizovaných NSDAP a Hitler se vůbec cítil být zatlačován do pozadí, přestože vypjatá doba byla podle něj příznivá pro uchopení moci. Inspirován Mussoliniho úspěšným pochodem na Řím, pokusil se i Hitler převzít podzimní iniciativu do svých rukou.

            Rozhodl učinit z Mnichova základní tábor pro další pochod na Berlín. Zatímco jednotky SA obsazovaly ulice, Hitler přepadl jednání vládnoucího triumvirátu von Kahr – Hans von Seisser (náčelník bavorské policie) – Otto von Lossow (generál Reichswehru), konající se v pivnici, jak bylo pro dobu typické. Kahr a Lossow se ještě o několik dnů dříve pokoušeli Hitlera uklidnit náznaky společného postupu při pozdějším puči, pročež je Hitler nyní nutil, aby mu vyjádřili podporu. Věci však nešly podle jeho plánu. Generál Ludendorff, válečný hrdina, jehož spojenectvím se nacisté snažili zvýšit svou prestiž, dorazil na puč se zpožděním; von Kahr a ostatní se nějakou dobu snažili vymluvit, a když se Hitler odebral řešit jiný problém, Ludendorff jim povolil opustit místnost. Netrvalo dlouho a puč byl rozehnán policejní střelbou, při níž zemřelo šestnáct nacistů a čtyři policisté (k čemuž by pravděpodobně došlo i bez propuštění Lossowa).

            Po propuštění z věznice (kde v luxusních podmínkách strávil devět měsíců namísto původního rozsudku pět let) se Hitler poučil. Propříště již nehodlal vsázet svůj úspěch na jednorázový násilný převrat. Byl ostatně demagogos, tedy v původním významu lidový vůdce; později i ten, který promlouvá k lidu, který apeluje na jeho emoce, předsudky, obavy a nižší pudy. Ten, který hraje na lid jako na svůj nástroj. Jeho další kroky – navzdory odporu radikálnějšího (či spíše ukvapenějšího) křídla ve straně – byly v relativním souladu s dobovým zákonem. Pouliční hordy rváčů z SA používal už výhradně jako formu zviditelnění, jako prostředek nátlaku na politické protivníky, ale nikdy jako zdroj moci o sobě. Do politiky šel volební cestou a na každém kroku otevřeně hlásal svůj program v jeho plné šíři. Dnes možná působí absurdně, situace, kdy Josef Goebbels – tou dobou zvolený poslanec Reichstagu – na schodech do sněmovny odpoví novináři na jeho oslovení, že demokracie je úpadkové zřízení, které NSDAP hodlá po volbách demontovat. Taková však byla jejich taktika. Proč? Protože taková byla jejich doba. Nacisté vystihli přesně, co chtějí Němci, sužovaní hladem, slyšet. A Němci volili. Tolik k historii…

            Píše se rok 2011 a uprostřed berlínského parčíku se po více než šedesátiletém spánku bez vysvětlení probudí k životu Adolf Hitler. Chvíli se podivuje, proč je jeho uniforma cítit benzinem, ale ne dlouho. Není mužem, který by si příliš kladl hluboké otázky. Je mužem činu. Netrvá dlouho a je seznámen se zástupci televizní produkční společnosti, kteří se – jako všichni kolem něj – domnívají, že tento dokonalý imitátor historické postavy představuje zlatý důl. Postaví jej před kameru. A Hitler mluví. Říká stále totéž, co v roce 1933; nic jiného říkat nechce a neumí. Svérázná talk-show získá záhy miliony fanoušků na youtube a Hitler se stává celebritou. Teenageři a jiní, fascinovaní jeho neměnnou, avšak dokonalou rétorikou, klikají „to se mi líbí“ na facebooku. Intelektuálové a kritici roubují na jeho štvavé proslovy vlastní interpretace, kterak „pan Hitler svou imitací absurdního radikalismu ve skutečnosti předkládá nejlepší argumenty ve prospěch tolerance a svobody slova“. Když je na ulici napaden neonacisty, kteří jediní ho nenávidí pro zesměšňování jejich idolu, stává se mediálním mučedníkem. A protože – navzdory přání mnoha zjednodušovatelů historie – Hitler není neinteligentní, záhy se své situaci přizpůsobí slovem i činem. A jako už jednou, rozhodne se, že přeci jen vstoupí do politiky…

            Tolik k ději románu Už je tady zas. Prvotiny Timura Vermese se již prodaly statisíce výtisků. Autor, znalý historie, dokonale vystihuje hitlerovskou dikci a písemný styl (román je psán z Hitlerova pohledu a stejně jako v Mein Kampfu i zde shledáváme, že psaný projev je pro něj vlastně jen záznamem projevu mluveného). A diskuzí kolem knihy není o mnoho méně než výtisků. Je dnes možné se už i v Německu smát Hitlerovi? Je možné se smát s Hitlerem? K obojímu totiž dochází – nejprve když pozorujeme Hitlerův epický popis zápasu s ovládáním jeho nového smartphonu (jako vyzváněcí melodii má samozřejmě Jízdu Valkýr), později když čteme jeho popis vrcholně sobecké a v mnohém absurdní společnosti dneška.

            Prvoplánovou analýzou lze samozřejmě knihu kritizovat pro bestselerovou čtivost či pro nadsázku, s jakou se Hitlerovi v Německu Angely Merkelové vše daří, avšak zpoza černého humoru vystupují ještě černější otázky. Nebyl skutečný Hitler původně také mnohým k smíchu, jen ukřičená figurka, které kdožvíproč začalo také všechno vycházet?

Je dnešní doba imunní vůči demagogům? Hlady už západ dávno netrpí, ale – jak poukazuje Vermes – dost možná trpí hladem ideovým. A rozhodně trpí hladem po senzacích. Bylo by možné u nás a našich sousedů najít politická uskupení nesoucí znaky ryzího, prázdného populismu, strany dmýchající obavy z těch či oněch krizí, s designem letáků připomínajícím bulvární plátky, nebo jsme my, Evropané, natolik poučeni minulostí, že volíme jen stabilní strany a konkrétní programy?
Adolf Hitler se v nedalekém parku asi hned tak neprobudí. Ale kdo ví, kdo jiný tam již zlehka podřimuje?

DALŠÍ LITERATURA:

HAMŠÍK, Dušan. Génius průměrnosti.

KERSHAW, Ian. Hitler 1889 – 1936: Hybris.

VERMES, Timur. Už je tady zas.

Zveřejněno se souhlasem autora
Autor: Marek Rod

Jelikož svůj blog nestíhám vést tak jak jsem si představoval, dovolím si malý kompromis. Kromě mých článků, se zde sem tam objeví článek z cyklu Post Septem, který vydáváme ve studentském spolku Agora. Články jsou zaměřeny buď na historická či na společenskovědní témata. Doufám, že se Vám budou líbít.