Blíží se Velikonoce. Spousta z nás tyto svátky nějakým způsobem slaví, ale jen nevelká část z této množiny lidí ví, kde jsou kořeny těchto svátků. Dnes se nechci zabývat tradicí, kterou více či méně v Česku dodržujeme a která vznikla kombinací křesťanských svátků připomínajících smrt a vzkříšení Ježíše Krista s pohanskými svátky vítajícími příchod jara. Chci se zabývat tím, co slavil i Ježíš sám – židovským Pesachem.
Pesach je jedním z nejvýznamnějších židovských svátků jak z hlediska religiozity a spirituality, tak z hlediska formování národa, který přes různá protivenství přežil až dodnes. Slovo pesach pochází z hebrejštiny a znamená překročení či přeskočení. Pesach je připomínkou vyjití Izraelců z egyptského otroctví, darování Tóry (zákona, desatera) Bohem a zaslíbení země.
Příběh Pesachu
Podle Genesis – 1. knihy Mojžíšovy se Izraelci dostali do Egypta ve výsadním postavení. Josef, jeden ze synů Jákobových, se zde stal správcem poté, co vyložil faraonovy sny, jež předpovídaly sedm let hojnosti a sedm let hladomoru. Josef také navrhl opatření, která pomohla Egyptu a okolním zemím přežít a Egyptu velice zbohatnout. Avšak po smrti Josefa a nastolení vlády nového faraona ono výsadní postavení Izraelitů zmizelo a časem byli vyhnáni k nuceným pracím a nakonec zotročeni. Když se začali nebezpečně množit, faraon, ze strachu ze vzpoury, vydal opatření o usmrcování narozených chlapců. Jochebet se proto rozhodla k zoufalému činu – poslat svého syna v proutěném košíku po Nilu a doufat, že se jej někdo ujme. Zázračně na košík s plačícím dítětem narazila faraonova dcera a malého Mojžíše osvojila. Mojžíšova sestra Miriam, která ošatku při plavbě řekou pozorovala, doporučila pak jako kojnou jejich matku Jochebet. Mojžíšova sounáležitost s Izraelskými kmeny tak nebyla ohrožena.
Když Mojžíš dospěl, zabil Egypťana při ochraně Hebreje, ze strachu tedy utekl do Midjánské země, kde se oženil. Když pásl ovce svého tchána, zjevil se mu Bůh prostřednictvím ohnivého keře a poslal ho zpět do Egypta s cílem osvobodit Izraelský národ a přivést ho do zaslíbené země – oblasti dnešního Izraele a Palestiny. Po delším dialogu s Bohem Mojžíš s obavami souhlasil a vydal se se svou ženou do Egypta.
Pomocníkem v rozmluvě s faraonem byl Mojžíšovi starší bratr Áron. Po prvním jednání o propuštění faraon podmínky Izraelců ještě ztížil a ti se pochopitelně obořili na Mojžíše. Při druhém jednání Mojžíš prezentoval moc svého Boha zázraky, ale faraon stále nechtěl Izraelity propustit. A tak začal Bůh na Egypt sesílat postupně pověstné rány – veškeré Egyptské vodstvo se změnilo v krev, Egypt byl zamořen žábami, komáry, mouchami, byl seslán mor na veškerý Egyptský dobytek, Egypťané byli obsypáni hnisavými vředy, udeřilo krupobití, které zničilo zralou úrodu, pak přeživší úrodu napadly kobylky, předposlední ranou byla třídenní nepropustná tma po celém Egyptě. Tyto rány se samozřejmě Izraelitům vyhýbaly. Po každé ráně faraon přislíbil Izraelitům odchod, avšak jakmile neštěstí ustalo, vzal své slovo zpět.
Až poslední, nejstrašnější rána byla rozhodující. V celé Egyptské zemi měl o půlnoci zemřít každý prvorozený včetně dobytka. Ač byl faraon varován, neustoupil. Izraelité dostali pro tu noc pokyny – měli vybrat ročního beránka bez vady a upéct na ohni, trochou krve měli potřít veřeje domu. K masu měli jíst nekvašený chléb a hořké byliny. Při této ráně zahynul i faraonův syn. To ho konečně přimělo Izraelský lid propustit. Rituály konané při této poslední ráně se staly pro Izraelity závaznými, neboť právě díky ní získali svobodu. Izraelité tedy vyšli z Egypta. Faraon se však rozhodl lid pronásledovat a dostihl ho, když se utábořil u Rákosového moře. Moře se však před Izraelity rozevřelo a oni ho mohli suchou nohou přejít, když však za nimi vyrazili Egypťané, voda je zaplavila a usmrtila.
Tradice Pesachu
Pesach začíná 15. nisanu (židovský měsíc, obvykle připadá na březen či duben) a trvá sedm dní, letos proběhne 14. – 22. dubna. Začátek dne nepřichází pro Židy s půlnocí, ale tradičně se západem slunce, z našeho hlediska vnímání času tedy svátek začíná už večer čtrnáctého.
Již 14. nisanu se každý prvorozený Žid postí na památku záchrany při poslední egyptské ráně – odtud název svátku Pesach – Bůh „přeskočil” izraelské prvorozené a byli vyhlazeni pouze egyptští. Nejdůležitějším projevem Pesachu je odstranění chamecu, kynutého chleba, z domu. Židé tedy před samotným svátkem prohledají uklizený dům a vše kynuté spálí, či prodají. Po celou dobu oslav svátku nesmí jíst ani vlastnit kvašené chleby a první den musí jíst nekynutý chléb maces. Jednak je to připomínka rychlého odchodu z Egypta, kdy stihli Izraelité upéct pouze nekynuté, jednak to můžeme vnímat jako symboliku: nekynuté chleby jako pokora a prostota a na druhé straně kvas jako nafoukanost a pýcha.
První den (dva dny v diaspoře – mimo Izrael) se konají sederové večeře. Seder znamená řád, tyto večeře tedy mají ustálený scénář, je čtena hagada – vyprávění o historii židovského národa s cílem připomenout si minulost a poučit se z ní. Jako každý sváteční či šabatový večer začíná zapálením svíček a recitací požehnání. Poté se nejmladší z rodiny ptá na předepsané otázky a je mu odpovídáno – takto se odkrývá ono vyprávění od sestoupení předků do Egypta, přes vysvobození z otroctví až po darování desatera Bohem na hoře Sínaj.
Uprostřed stolu je vždy sederový talíř, na němž je kost z jehněte či kuřete, která má připomenout pesachového beránka, vařené vejce, které poskytuje srovnání s vážnou situací židovského lidu, jež jako vajíčko při vaření tvrdne, Židé se pod útlakem také stávají silnějšími a tvrdšími. Dále je na talíři maror – hořké byliny připomínající hořkost života zotročených předků, charoset – sladká hmota z jablek, oříšků, datlí, skořice a červeného vína připomínající maltu, s níž museli Izraelité pracovat, a židovskou krev, která byla v Egyptě prolita. Na talíři je také karpas, zelenina, většinou petržel nebo brambora, připomínající práci s hlínou, a miska slané vody, která symbolizuje jednak slzy, ale také rozestoupení Rákosového moře.
Zdroje:
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2005c1985, 1007, 283 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-858-1037-9.
LAU, Jisra’el Me’ir. Praktický judaismus. 1. vyd. Praha: P3K, 2012. ISBN 978-80-87343-09-8.
[online]. [cit. 2014-04-13]. Dostupné z:http://www.fzo.cz/judaismus/svatky/pesach/
Zveřejněno se souhlasem autora
Autor: Natálie Turková
Jelikož svůj blog nestíhám vést tak jak jsem si představoval, dovolím si malý kompromis. Kromě mých článků, se zde sem tam objeví článek z cyklu Post Septem, který vydáváme ve studentském spolku Agora. Články jsou zaměřeny buď na historická či na společenskovědní témata. Doufám, že se Vám budou líbít.
