Přikázání lásky, ne sexuální zdrženlivosti

Ježíš mluvil o lásce, lásce k bližnímu i k nepřátelům. Odpouštěl a uzdravoval. Nestál na nároží a neprosazoval sexuální zdrženlivost. Proč my, pokud se podíváme na církev dnes, máme na mysli v prvé řadě katolickou církev a pokud se o ní bavíme, napadne nás sex. Padají slova jako celibát, antikoncepce, homosexualita. Definuje dnešní církev to, o čem Ježíš nikdy nemluvil? Je církev determinovaná víc sexem než vírou?

Běhá mi mráz po zádech, když slyším, že se katolická rodina přestala stýkat s jedním jejím členem, protože se přihlásil k homosexualitě, je to nepochopitelné a odporné v dnešní době. Neměli by snad věřící být tolerantnější a lepší lidé než ostatní? Ať chceme či ne, členové církve jsou lidé, stejní lidé jako my, mají stejné problémy a dokonce i stejné předsudky, jako ostatní. Jako se ateista dívá skrze prsty na katolíka, stejně se katolík dívá i na něj, někdy je to až úsměvné a někdy je to úplně jinak.

Opravdu ta otázka zní souložit či nesouložit? Opravdu nemá tento svět víc problému než pohlavní styk? Je to otázka kterou budeme hodnotit druhé? Souložíš? A s kým? A jsi v manželském svazku? A nelíbí se ti to až příliš? Ježíš přece nepřišel pečovat o naše pohlavní orgány, on přišel pečovat o naše duše! Ptá se snad Ježíš u posledního soudu, kolikrát jsi souložil a za jakých podmínek? Ptá se snad Ježíš, kolik jsi přivedl na svět dětí? Zkoumá Bůh orientaci, antikoncepci či celibát? Ježíš se ptá: kolikrát jsi nakrmil hladového, kolikrát jsi navštívil nemocného, vězněného, trpícího, kolikrát jsi pomohl bližnímu? Pokud se Ježíš nestará o sexualitu lidí, proč by se o ni měla starat církev?

Církev a zejména ta největší, ta katolická by zde měla stát jako pevný pilíř. Měla by tu být jako stabilní jistota, o kterou se můžeme opřít, neměla by podléhat módním vlnám, ani zůstat neměnná a vhodná tak akorát jako exponát do muzea. Na druhou stranu musí trochu reagovat na změny ve společnosti. Nesmí ale nikdy zapomínat na přikázání lásky: Miluj Boha a miluj bližního svého jako sebe sama. Pokud miluji bližního, respektuji ho s jako klady i zápory. Pokud opravdově miluji bližního, pak mi nesmí vadit, že je homosexuál, pokud miluji bližního, jak by mi mohlo vadit, že šel na potrat? Pokud miluji bližního, musím tu být, když mě potřebuje, bezpodmínečně a nutně, musím mu pomoci bez výhrad po vzoru Ježíše. Můžeme být při tom pohnuti emocemi, ale nesmí mezi nimi být odpor, odsouzení a nenávist.

Nevěřím, že mezi církví a bigotností je rovnítko, věřím, že mnoho křesťanů sdílí mé názory. Naše nazírání na katolíky je mnohdy ovlivněno předsudky a mnoho katolíků má předsudky vůči všemu, co stojí mimo církev. Trvám na tom, že svět má daleko větší problémy a nepomůžeme mu, ať už budeme kopat za jakýkoliv tábor, pokud budeme současně kopat do tábora druhého. Sexualita je pro člověka důležitá, ale neodsuzujme ty, kteří se jí zřekli, stejně jako oni nesmí odsuzovat ty, kteří se jí nezříkají.

Mějme otevřené oči i srdce, hleďme na činy a do duší a ne do kalhot. Milujme své bližní a respektujme přikázání lásky. Vstupujeme do období půstu, období zpytování svědomí, modliteb a odpuštění. Přeji katolické církvi, aby s příchodem nového papeže změnila optiku, kterou nahlíží na svět, aby se jediným kritériem stala láska, bezvýhradná láska a aby napříště církevní názory nezasévali nenávist ve společnosti, v rodinách ani v duších křesťanů. Kéž si i my uvědomíme, že církev dělají pouze lidé, stejně chybující jako kdokoliv jiný a najdeme v srdcích toleranci a smířlivost.