Zpověď

Zpověď je do jisté míry tajemná věc, kdo by nechtěl vědět, co se v těch zpovědních budkách děje, jaké skandály se tam vypráví a z čeho se ti zbožní lidé pořád zpovídají, jak špatní musejí být, když se tak často musí zpovídat. Oproti vžité představě, se zpovídají nejen katolíci. Pokud se bavíme o zpovědi, která probíhá mezi farářem a věřícím, probíhá to v církvi evangelické i katolické podobně. Desatero je nám osnovou.  

Každý chodí ke zpovědi jinak často a řeší jiné věci svým vlastním způsobem. Na začátku ještě upozorňuji, že v katolické tradici se bavíme o svátosti smíření, vypovídá to dost o tom, jaký důraz je na zpověď kladen. Při zpovědi, mluvíme o zpovědním zrcadle, které má osnovu desatera. Desatero se oficiálně používá i v individuální evangelické zpovědi. My evangelíci, totiž ještě známe tzv. hromadnou zpověď, o té snad jindy. Nikdy jsem se o tom s evangelíky nebavila, takže nevím, jak zpověď prožívají druzí, jak často k ní chodí a jaký význam jí dávají. Já se zpovědi účastním, má pro mě velký význam a desatero mi velmi pomáhá pro formulaci toho, z čeho se chci zpovídat.

Zpověď je očista, pro to, aby byla účinná, musí věřící litovat svých hříchů a musí být odhodlán je již neopakovat. Tedy neplatí to, o čem se tolik žertuje, že věřící může dělat jakékoliv prasárny, protože se z toho vyzpovídá. Jsou zřejmě i takové případy, ale já osobně žádný neznám, nejsou tak časté, jak se může zdát…

Desatero je závazné, nedebatuje se o něm. Jako věřící vidíme hlubší smysl i souvislosti jednotlivých chcete-li přikázání. Desatero není omezení v chování, je to způsob, jak žít šťastný a svobodný život. Vždy když se zachováme v rozporu s desaterem, něco nás tíží, není to tolik vina či špatné svědomí, jako nespokojenost se způsobem života. Každý křesťan chápe, jak nedokonalý je, obzvláště ve srovnání s Ježíšem, trápí ho to a motivuje k tomu, aby byl lepší, aby se snažil být lepší, než je. Zpověď nám k tomu pomáhá.

Zpovědní zrcadlo - zrcadlo je to protože zrcadlíme svoji duši, tváří v tvář sobě si klademe otázky a musíme být upřímní, protože jinak to nemá smysl. Zaprvé, jací bohové určují můj život? Nedávám přednost materiálním hodnotám před duchovními? Je v mém životě duchovní rozměr? Nemodlím se povrchně? Důvěřuji Bohu? Zadruhé, znám Boha takový, jaký je, nebo si o něm vytvářím jen nějakou představu? Nemám hotovou představu o druhém člověku, kterou nejsem ochoten pozměnit? Dokážu si přiznat chybu? Zatřetí, nezneužívám Boha? Nepřísahám zbytečně? Neschovávám se za něj? Dělám svým chováním Jeho jménu čest? Nestydím se za své křesťanství? Začtvrté, nepracuji jen pro zisk? Plním i jiné povinnosti než zaměstnání? Neobtěžuji svým nedělním programem druhé? Skutečně prožívám bohoslužbu? Může se na mě společenství obrátit a spolehnout?

Nebudu vypisovat celé zpovědní zrcadlo, je to jen ukázka, pro představu. Zároveň se omlouvám všem praktikujícím věřícím, že jsem celou věc v zájmu pochopení maximálně zjednodušila a také vítám jiné osobní zkušenosti se zpovědí. Klademe si výše zmíněné otázky ne pro sebemrskačství, ale pro snahu o to, abychom byli lepší, jak lidé, tak křesťané. Chceme žít v lepším společenství a víme, že jsme to my, kteří ho vytváříme. To oč jde především je obstát před Boží tváří, ne před sousedy, ne před rodinou, ani před kolegy, ale před Bohem. Vážně mě mrzí, že často nenaplňujeme představy našich nevěřících kolegů a kamarádů o tom, jací bychom jako křesťané měli být, ale to není podstatné, podstatné je, jestli naplňujeme představy Boží.