Milosrdný Bůh na mě seslal nemilosrdnou nemoc

Jak je možné ctít a milovat Boha, který dopouští zlo? Bůh není zlý a není v jeho moci konat zlo, to pramení z jiného, kterého nazýváme zlým, když se modlíme modlitbu Páně. Bůh dopustil, abych onemocněla nevyléčitelnou, smrtelnou nemocí. Předtím mě však přivedl k sobě.

Když mi bylo osmnáct, bylo to období antipatie vůči církvi, nemám křesťanskou výchovu a domácí prostředí bylo spíše plné obav ze sektářství než nějakého vztahu Bohem nebo církví. Studovala jsem denní formou studia a pracovala na celý úvazek v jednom hotelu. Byla jsem orientovaná na výkon, věděla jsem, že dokážu všechno na světě a že se o sebe postarám. Brala jsem hlavně noční, ostatním kolegům to docela vyhovovalo. Po pár měsících mě Bůh dost brutálně vyhnal do kostela, v práci byly vidět přízraky.

            Záměrně nejmenuji hotel, kde jsem pracovala… Vedle recepce byla uzavřená restaurace, byla tam pohybová čidla, která by se spustila, kdyby přišel nějaký zloděj. Kolem druhé hodiny ráno se začínaly z restaurace ozývat kroky, pohyb židlí a nádobí, tahání břemena po podlaze… Ozývaly se zvuky z patra nade mnou i ze záchodků, hlasy, pláč, křik. Potom přišly vlny ledového vzduchu, ne vítr, nehybný ledový vzduch člověka obklopil a ochromil hrůzou. Nakonec se objevil přízrak, černý stín, který obcházel kolem. Procházel pod světly, půl metru nad zemí, jenom tam byl, nic nedělal. Byla to největší hrůza mého života.

            Nedělo se to jen mě, ale i ostatním. Ráno, po otevření restaurace nebylo často nádobí ani židle na svých místech. Čidla se nikdy nespustila. Několik z nás zavolalo v noci policii, museli si myslet, že jsme buď blázni, nebo si děláme legraci. Báli jsme se o tom mezi sebou mluvit, abychom nevypadali jako šílenci… Někdo to řešil návštěvami kamarádů a partnerů, někdo alkoholem. Já jsem se začala modlit a chodit do kostela. Když jsem se v noci, uprostřed všech hrůz modlila, tak nezmizely, ale jako by nade mnou byla ochranná ruka, já věděla, že jsem v bezpečí. Ve chvíli, kdy jsem začala být vděčná za to, co se mi v práci v noci děje, všechno zmizelo. Tak mě Bůh vyhnal do kostela, dopustil, abych měla veliký strach, ale vzešla z toho víra.

            Ta víra byla na počátku slabá a chození do kostela nepravidelné, občas zvítězila lenost… Více než rok trvalo moje přemýšlení, duchovní rozhovory a četba bible, resp. nového zákona. Po roce jsem se rozhodla a přistoupila ke křtu. Od té doby jsem zvýšila pravidelnost – modlitby, účasti na bohoslužbách, duchovních rozhovorů. Za zhruba rok jsme měli naplánovanou svatbu, měla být po čtyřech letech vztahu. Měli jsme mnoho příprav, já měla novou práci a velké plány, začala jsem studovat jiný obor a vše vypadalo skvěle.

            Asi půl roku po křtu, ve chvíli, kdy byla moje víra již docela pevná, přišla rána. Nevyléčitelná, smrtelná diagnóza. Svět se zhroutil, bylo mi 22, znělo to jako ortel smrti. Nechtěla jsem, aby si mě někdo bral z lítosti a dala jsem možnost k rozchodu a přestala jsem asi na měsíc s partnerem komunikovat. Litovala jsem, že odchází fyzické schopnosti, najednou se zhroutil svět, studium bylo utlumeno, začátek léčby nebyl jednoduchý. Z práce jsem odešla na nemocenskou – kde jsem byla rok a už jsem se nevrátila a byla to ta nejlepší práce, kterou jsem kdy měla a hluboce lituji, že se asi nikdy nevrátím. Zůstala jsem v nemocnici já a Bůh.

            Člověk se zlobí, přijde o to, díky čemu si ho jiní vážili. Najednou ví, že se o sebe nedokáže postarat. Nemá příjem. Chce se vzepřít statistice, která říká, že se nedožije vysokého věku, že deset procent lidí raději páchá sebevraždu, že přijde o fyzické schopnosti, bez kterých si život nedovede představit. Zároveň ho všechno toto drtí. Člověk má vztek, rád by si vyměnil chorobu za nějakou jinou, smrtelnou, u které však existuje léčba. Má vztek, protože vidí kolem sebe lidi, kteří promarnili svůj život a měli ho dlouhý, ale on sám nemá tu šanci, ačkoli by žil správněji, užitečněji, lépe. A vedle na stolku leží bible…

            Bylo to mé nejvíce duchovní období v životě. Nejdůvěrnější vztah s Bohem. Četla jsem v té době knihu Job. Dodnes známe výraz jobovka. Job byl zbožný člověk, který vše dělal správně, ale stihly ho kruté rány, nemoc, chudoba, smrt blízkých. Job nezatrpkl. Bůh mu nedal odpověď na otázku proč, ale ukázal mu velikost svého stvoření. Stejně tak Bůh mě nedal odpověď na mé trápení, nevím nic o jeho smyslu, nevím, proč nesu tento kříž. Ale vím, že jsem to já, kdo jej má nést, že jej Bůh přichystal pro mě a měl k tomu svůj důvod.

            Můj kříž byl přichystán dávno před mým narozením. Předtím, než ho na mě Bůh vložil, mě k tomu připravil. Dal mi nějak vyrůst v nesnadném dospívání, přivedl mě k víře, která mi dává sílu a až poté naložil nemoc. Pochybuji o tom, že je to jediný kříž, který na mě vložil, ale nepochybuji o tom, že milosrdný Bůh mi s křížem do rukou vloží také schopnost ho nést.

            Partner měl možnost si důkladně rozmyslet, jestli se mnou chce žít, věděl, co to může znamenat, že možná nebudeme mít rodinu, že se velmi rychle můj zdravotní stav může změnit a bude se o mě muset starat. Chtěli jsme církevní svatbu, takový svazek nejde rozvést, byla to veliká zodpovědnost. Partner se rozhodl, téhož roku jsme se vzali. Já dnes vím, že ať se nám v životě již přihodí cokoliv, tak to spolu zvládneme. Náš vztah se s postupem času stále pevnější, s každou krizí roste. Hluboce ho respektuji a velmi si ho vážím, ne proto, že si vzal nemocného, ale pro to, kým je, protože bych za něj dýchala, protože neznám lepšího muže.

            Stále přichází další rány, když dostanete plný invalidní důchod, tak vidíte, že vás stát odepsal, že stát, který nikomu nic „nedaruje“ je najednou štědrý a pochybujete o sobě a o hodnotě svého života. Otcovská náruč milosrdného Boha těší všechny smutky. Čím slabší je tělo, tím více sílí duch. Neznám odpověď na všechny otázky, kolísám a volám k Bohu, ale krása stvoření přesahuje všechny otázky i pochybnosti.