Desatero nejsou jen příkazy a zákazy

Jak by se na první pohled mohlo možná zdát, desatero není souborem příkazů a zákazů. Křesťané nemají svůj život postavený tak, že teď se budeme omezovat, nedělat spoustu věcí a pak, po smrti si to užijeme, dostaneme svoji odměnu. Desatero je cesta, jsou to směrovky ke svobodě, protože křesťan svoji odměnu začíná žít již tady na tomto světě.

Desatero je deset, doporučení. Pokud se rozhodneme desatero nerespektovat, Bůh nesestoupí a nevyřídí si to s námi. Zároveň toto není důkazem jeho neexistence. Desatero není nic, co by Bůh svévolně přikazoval, jen protože může a protože je Pánem. On si to nepotřebuje dokazovat. Ale Bůh z nějakého mně neznámého důvodu miluje člověka. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan (3;16) A stejný Bůh pohnut citem k člověku dává rady, jak žít, co je důležité, abychom byli spokojení.

            Desatero je cesta ke svobodě. Je řazeno od nejpodstatnějšího k méně důležitému. Mezi lidmi je obecně známá spíše druhá část, druhá deska desatera – cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nelži. Nezáviď. Pokud by všichni dodržovali, pak by se nám nádherně žilo na zemi. První deska desatera má větší význam, jak pro život na zemi, tak pro život věčný. Úcta k jedinému Bohu, žádná modloslužba, nezneužívání Božího jména a svěcení neděle. Znění desatera záleží na překladu, ale smysl zůstává stejný. Křesťan není chudáček, který si život nemůže užít, křesťan není puritán. Křesťan je člověk, který svojí duší volá k Bohu, snaží se žít v souladu s ním a také se snaží vidět Boha v každém člověku.

            Představa zpovědi je v široké společnosti zkreslená. Nejde o to, že kašleme na přikázání, že se chováme jako prasata, pak jdeme ke zpovědi a máme zase čistý list. Zpověď funguje, jen pokud si uvědomujeme vlastní slabost a selhání, jen pokud pokorně přicházíme obtížení hříchem, s pevným odhodláním již nehřešit a s uvědoměním si, že Kristova krev smývá i naše vinny. Jedině tak lze člověka s Bohem usmířit. Je laskavý a milosrdný a na upřímnou prosbu o odpuštění upřímně odpovídá. Ačkoli počítá s tím, že ho opět zklameme. Ne, není hloupý, ani slaboch, chová se jako každý dobrý rodič. Ve vztahu k široké veřejnosti je třeba si uvědomit, že jako křesťané se snažíme nezklamat Boha, ne představy lidí o tom kdo Bůh je a co po věřícím chce. Hluboce mě mrzí, že víra se ostatním lidem hodí jako zbraň, kolikrát jsme slyšeli: „A to jsi křesťan?“ od lidí, kteří Krista neznají a mají o něm dost zkreslenou představu. Jako věřící máme na sebe vysoké nároky, vidíme vlastní nedokonalost a upřímně se snažíme o nápravu a to, že se nám to dlouze nedaří, není důkazem o ničem, není to důkaz o nesmyslnosti víry, o malé víře, nebo o slabosti ducha. Odpouštění, milosrdenství, nastavení druhé tváře, řekněme humanita, je ideál, ke kterému se snažíme přiblížit. Někdo to dělá snáze a rychleji, jiný pomaleji a obtížněji. Nepodléháme lidským soudům, jen Božímu, který je i tak dost přísný. Ráda bych, abychom si lépe rozuměli, protože žijeme spolu, vedle sebe a měli bychom se, když nic jiného, tak tolerovat.

            Postní období je čas k přemýšlení a vděčnosti. Domnívám se, že jsme, jako křesťané jame příliš uzavření do sebe. Víra je intimní, je intimnější než sex. Obtížně se o ní hovoří i s manželem nebo s farářem. Neexistují dva světy – bez Boha a s Bohem. Řada lidí, kteří tvrdí, že jsou nevěřící, vlastně o Bohu hovoří, jen ho nazývá jinými jmény. Chci vést dialog, nedělám misii, jen chci přiblížit svět těch, kteří činí pokání a těch, kteří mají dojem, že jej nepotřebují. Nechci vést teologickou debatu. Ráda bych objasnila věci, kterým asi tzv. nevěřící nerozumí. Z vlastní zkušenosti vím, že o Bohu s ostatními lidmi nejčastěji mluví ti členové církve, jejichž vidění Boha ostatním v církvi připadá nejvíce zkreslené. Na druhou stranu velká většina v církvi se bojí o Bohu mluvit, bojí se odmítnutí, bojí se, že budou vyčleněni ze společnosti. Proto mlčíme.

            Nechci mlčet o Bohu a nabízím debatu o čemkoli z víry, co kohokoliv zajímá. Prosím jen o slušnost, žádné emocionální výpady, žádné nadávky. Je mnoho populárních témat jako potraty, homosexualita, celibát, exorcismus a podobně. Možná vás to překvapí, ale v kostelích toto skutečně neřešíme. Doufám, že to není jediné, co člověka na křesťanovi zajímá. Jsem příznivcem katolické tradice v evangelické církvi. Hluboce ctím Boha a o totéž se snažím ve vztahu ke člověku. Nejsem teolog a mohu se mýlit, ale ráda vstoupím do dialogu.