Sorry, ale rodiče mi zakázali se s Tebou bavit, protože jsi cikán…

V dětství jsem míval hodně kamarádů, čas od času jsme se navštěvovali, rodiče nám připravili něco dobrého k zakousnutí, sledovali jsme tehdy nedostupné video, koukali na želvy ninja….. Přijde Vám toto jako normální vzpomínka z dětství? Jasně… mně taky, ale ono to bylo trošku jinak. V dětství jsem míval spousty kamarádů, když jsme se chtěli navštívit, abychom se koukli na želvy ninja, museli přijít oni k nám, neb jsme k nim nemohli. Když jsme šli ven jezdit na kole, museli jsme se scházet „za barákem“ aby nás náhodou nezahlédli rodiče, protože potom obvykle následovalo něco jako „sorry, ale fotr mi zakázal se kamarádit s cikánama“.

Mám kamaráda, známe se od doby, kdy jsme se nastěhovali do čtvrti, kde bydlel, což bylo v roce 1987. Dodnes se často vídáme, jsme vlastně neustále v kontaktu. Když přijdu k nim domů, můžu si tam vlastně dělat, co chci. V jejich bytě znám snad každý metr. Taktéž on u mne, v bytě mých rodičů byl jako doma a v mém bytě je také jako doma, má lednička a postel je mu vždy k dispozici.

Jeho matka jako jedna z mála pochopila, jak že se to věci mají a po pravdě řečeno, nedokážu si představit, že bych jí nevolal na Silvestra, nepřál k Vánocům… Ze školy mám také jednoho kamaráda, kde je to vlastně to samé. Jeho rodiče mne od dětství brali k nim na chatu a myslím, že kdybych na ně zaklepal o půlnoci, že nemám kde spát, měl bych volnou postel. Později jsem měl ještě jednoho kamaráda, se kterým jsem míval podobný „otevřený“ vztah (tedy otevřenou ledničku J ), plešatý, něco přes dva metry… ale chraň pán bůh, jak by o mne někdo řekl křivé slovo.

Ale když se tak nad tím zamýšlím, tak s většinou svých „přátel“ ze školy, nebo z okolí, jsem se musel scházet tak, jak jsem popsal. Tedy kdekoliv, kde by nás neviděl nikdo z rodiny, protože následovala ona věta. Připadal jsem si vždycky jako totální exot. Zatím co pro ostatní bylo normální zazvonit na kamarády a jít si zahrát fotbal, pro mne to bylo něco ne-normálního. A něco jako první lásky? Ha ha.. ta nejhorší noční můra byla z toho, že by mohl někdo z rodiny vidět, jak se držíme za ruce, sedíme v parku….

Nedokážu si představit, že by mi matka řekla něco jako „ty gádže už mi sem netahej“, nebo „zakazuji ti bavit se s gádžama, budeš se bavit jenom s romákama“.

V rodinách mých spolužáku se to dělo pravidelně. Většinou jsem nesměl nikam a k nikomu. Ne že bych po tom zrovna toužil, ale byl jsem pro ně něco, co je „nelegální“ špatné…

A to chce tady někdo vyprávět o integraci? Nemám pocit, že by to dneska bylo o moc jinačí… Mohli jsme se integrovat do české společnosti, když už v raném dětství jsme museli pochopit, že jsme pro českou většinu odpad? Uvažuji nad tím, jak jsem matce vysvětlil, když nám můj spolužák, kterého u nás nechala matka vyspat, vykradl byt… řekl jsem jí, jak se věci mají, že to je toxikoman, že už to není ten David, co se mnou chodil do třídy a byl u nás pečený, vařený.

Tak že se vlastně moc nedivím, že se Roma do společnosti moc neintegrují. Ono se to totiž dělá celkem těžko, když Vám někdo od dětství dává sežrat, že jako cikánské dítě nemáte nárok na úplně obyčejné věci, jako zazvonit na kamaráda. Proto se Romáci schází více mezi sebou, protože TAM ROZDÍLU NENÍ. A potom… kam se mají integrovat? Je lepší se nechat ponižovat od dětství, nebo být doma mezi svými?

A nejlepší na tom je, když potom potkám rodiče zrovna těch spolužáků, od kterých jsem slýchával, “sorry, ale rodiče mi zakázali se s Tebou bavit, protože jsi cikán“… klepou mi na rameno a říkají něco ve smyslu.. „já jsem vždycky říkal/a, že jsi s bráchama jinej a Gipsy.cz je super“.

Jasně říkali… pí. Horáčková, Hanka a Zdeněk Novákovi a pí. Šustová. Ten zbytek? Většinou to bylo„Sorry, ale rodiče mi zakázali se s Tebou bavit, protože jsi cikán…. „

Dodatek:

Nestěžuji si na to, že je tu rasizmus, protože jsem si na něj už zvykl, stejně jako jsem si musel zvyknout na jiné, ostatní věci....

Pokusil jsem se nastínit, jak to může taky vypadat v praxi, tedy něco, co zřejmě nikdy nezažijete. A co se týče neustálého paušalizování.. nezodpovídám za ostatní lidi, píšu o tom, co jsem prožil. Popisuji situace, které mohou bránit integraci Romů do společnosti už v ranném dětství. Jde o můj pohled a o můj názor, který se může diametrálně lišit od názoru ostatních Romů... a možná taky ne, to už nechávám na nich.